Na první výstavní akci v Úhonicích představilo své obrazy devět studentů z malířských ateliérů Fakulty umění univerzity v Ostravě a z Akademie výtvarných umění v Bratislavě; současně se svými velkými plátny dorazili do Prahy i jejich autoři. Improvizovanou přehlídku v bývalém parním mlýně připravili Jan Vincenec ze sdružení Skutečnost a konceptuální malíř Petr Lysáček, který si tu společně se svými přáteli letos pronajal pracovní prostory a přidal k této výstavě svoje obrazy i díla Dana Trantiny, Ondřeje Malečka a fotografie Milana Davida.

Při zahájení konfrontace mladé malby funěly ohřívače, DJ muzika měla přijatelné decibely a hlavně bylo na co se dívat. Zvláště abstraktní plátna ostravské trojice – Pavla Malinová, Pavel Ptáčník a Pavel Satyr Dvořák – nadchly tím, jak se v nich přirozeně projevuje smysl pro přítomnost, utvářenou z prostupujících se vrstev přírodních a industriálních forem. Zábavné „valašské“ obrazy Jana Vytisky, jako vystřižené z komiksu, předvedly s divokou imaginací venkovskou zabijačku nebo vítací výbor.

Vedle souboru výrazné malby z Ostravy obstály studentky z Bratislavy se ctí. Talent a pozornost k tomu, co je skutečné, prokazují abstraktní obrazy Kristiny Šimekové. Bílou a šedou scenérii města za povodně Lucie Tallové a modré monochromní obrazy Patricie Koyšové spojuje vážné úsilí naplnit kvalitní malbou velké formáty. Jisté kouzlo mají též obrazy Hany Mikulenkové, v nichž ze tmy vystupuje téma, ať už jsou to exotické opice, jasné květy anebo skyboard. Minimalistická díla Evy Mikulášové svědčí o tom, že je obtížné prosadit v obraze téma prázdnoty bez velké zkušenosti s tím, co je intenzita a plnost malby.

Zprávu o malířské invazi mladých umělců do Prahy završila výstava ve vysočanské Trafačce, kde s přehledem dominovaly velké obrazy Ludky Hrachovinové a Romana Bicka, absolventů malířského ateliéru Ivana Czudaje z bratislavské AVU. Dodnes žasnu, jak může tak drobná dívka namalovat tak velkorysé a skvělé obrazy s volně plynoucí abstraktní formou. Její velké formáty mají mimořádnou kvalitu, pro níž mám pracovní pojmenování – silná hustota a napětí malby na každý čtvereční centimetr plochy. Tu a tam, např. na obraze Ligový zápas, se objevují zbytky figurálního námětu, zatímco z chladných tónů barev monumentálního Diptychu na člověka dýchá přesná citlivost malířky pro všechny hlasy skutečnosti: pro divnost, chmurnou vážnost a nevyslovitelnou naději, které vyznačují horizont našich dnů.

Lyrický soubor Ludky dobře doplňují velké a výrazně barevné obrazy Romana Bicka, jenž s mužskou energií komponuje svá Dětská hřiště (Ihriska) jako vymezené místo – magický kruh – kde se z „archeologie paměti“ vynořují mýty, vzpomínky z dětství a potkávají se jako na křižovatce s každodenní banalitou a hravostí, jejichž pozitivní působení a překvapivé momenty pronikají i do určujících rysů příštích věcí.

Výstavní akci vhodně dotvořily různé objekty, např. stůl Zuzy Knezlové, jehož nápisy mírně ironizují slovní rejstřík ženského časopisu Eva, sprejované komiksové scénky Kubo Frohlicha v předsálí, včetně řady svižných barevných grafik, a lampičky Pala Čejky. Mezi drobné objekty patří i soubor sošek Lucie Pelikantové; značky aut trůnily namísto na kapotě na režném čumáku starých rádií, v plastových obalech na sloupech visely její „happy“ ozdůbky a na stěně velká šipka z černých a bílých kachlíků, připomínající notoricky známý kurzor na displeji počítače.

Trafačka (SK). Galerie Trafačka. 21. listopadu – 5. prosince 2009