Básník Georg Trakl v Krakově 3. 11. 1914 odešel ze světa vlastní rukou. O dva dny zde později mělo dojít k setkání s L. Wittgensteinem. Profesor Methlagel z brennerského archivu k tomu uvádí:
V červenci a v srpnu 1914 obdrželi Georg Trakl a Rainer Maria Rilke po 20 000 korunách (od L. Wittgensteina, Trakl v srpnu částku opravdu obdržel, prostředky pro Rilkeho Wittgenstein a von Ficker řešili v průběhu měsíců září a října, pozn. LČ), což byla suma dosti značná, která mohla oba autory na delší dobu zbavit vnějších starostí… Trakl poděkoval za dar v dopise Wittgensteinovi; dopis se našel až v roce 1988. Podle dosavadnícho šetření je třeba tento dopis řadit do prvních srpnových dnů roku 1914.
Trakl píše: ‘Po letech, kdy jsem byl vydán napospas všem náhodám života, to pro mne znamená nerušeně kráčet za vlastním klidem. Kéž by se něco z toho proměnilo v báseň hodnou ušlechtilého člověka, jemuž zůstávám tolik dlužen.’
3. listopadu (1914) zemřel v Krakově Georg Trakl, což – vzhledem k nejisté strategické situaci, v níž se město tehdy nacházelo – zapříčinilo, proč Ficker váhal postoupit dopis Wittgensteinovi. Před tím mu poslal ještě několik separátů s Traklovými básněmi. ‘Nerozumím jim, ale jejich tón mne obšťastňuje,’ odpověděl Wittgenstein 28. 11. 1914.
Do svého deníku si o dva dny později zapsal: ‘Ficker mi dnes poslal básně chudáka Trakla, které považuji za geniální, ale nerozumím jim. Vyvolaly ve mně dobrý pocit. Bůh se mnou!’ … Dlouho panovala nejasnost… Od roku 1988 však víme, že šlo o psaní Ludwigu von Fickerovi z 18. října 1914. Rilkův dopis z 18. října však jistou dobu zůstal ležet na Fickerově psacím stole. To vedlo k tomu, že asi kolem 30. října vznikla ještě jiná písemnost, která dnes patří na základě připojených textů k nejcennějším literárním dokumentům tohoto století: Traklův dopis ze sálu krakovské posádkové nemocnice ze 27. října se záznamy básní Klage (Žaloba) a Grodek.
Tato písemnost tedy ležela vedle Rilkova dopisu – ale nejen vedle něho: spočívala i vedle přílohy k Rilkovu dopisu, a také v tomto případě lze od roku 1988 určit, vedle které přílohy: byl to speciálně pro Wittgensteina vyhotovený čistopis Elegií z Duina. Tento čistopis dosud nebyl zpřístupněn veřejnosti, avšak lze říci: existuje a mohu ho zde v krátkosti popsat…

Tolik napsal Walter Methlagel na stranách 113 a 114 v příspěvku Rilke a časopis Der Brenner, který přeložil Jiří Veselý pro sborník z mezinárodní konference nazvané Rainer Maria Rilke. Evropský básník z Prahy a který uspořádala Alena Bláhová pro nakladatelství H a H v Praze roku 1996.

Ludwig Wittgenstein ve svém Deníku z roku 1914 k tomu píše:
5. 11. 14
Ráno (pokračuji v cestě, pozn. LČ) dále do Krakova, kam mám přijet pozdě večer. Jsem velmi napjatý, jestli se setkám s Traklem. Velmi v to doufám. Příliš mi chybí člověk, se kterým bych si mohl popovídat. Bude to muset jít i bez takového člověka. No, velmi by mě to posilnilo. Celý den trochu unavený a náchylný k depresi. Příliš mnoho jsem nepracoval. V Krakově. Je už příliš pozdě, abych ještě dnes navštívil Trakla. – – – Kéž mi duch dá sílu. – – –

6. 11. 14
Ráno do města k posádkové nemocnici. Dozvěděl jsem se tam, že Trakl před několika dny zemřel. To mě silně zasáhlo. Jak smutné, jak smutné!!! Okamžitě jsem o tom napsal Fickerovi. Nakupoval jsem a potom kolem 6. hodiny jsem přišel na loď. Nepracoval jsem. Ubohý Trakl. – – – Staň se vůle Tvá. – – –

A pro ucelený pohled ještě doplňme z těch samých dnů dopis Ludwiga Wittgensteina určený Ludwigu von Fickerovi:
Milý pane v. Ficker! Přijel jsem sem včera v noci a dnes ráno jsem v posádkové nemocnici dostal zprávu o Traklově smrti. Jsem otřesen; i když jsem se s ním neznal! Kéž by mi bylo dopřáno přece jen Vás tady ještě jednou uvidět! Váš oddaný Ludwig Wittgenstein.
(Briefwechsel Wittgenstein – v. Ficker, s. 64)

V pokoji, ve kterém Trakl strávil poslední chvíle života, se dnes nachází denní oddělení psychiatrické kliniky Vojenské nemocnice (ul. Wrocławska). Nominálně se jednalo o zadní trakt pokoje č. 112 v prvním patře, avšak v 70. letech 20. stol. byla tato místnost zazděna, vykachličkována a část pokoje se vstupem z chodby je od té doby využívána jako skladiště pro úklidové prostředky. Do té části pokoje, ve které Trakl pobýval (tehdy oddělené od přední části místnosti skříní) se tedy vstupuje místností č. 113. V ní je nutné odstranit bednění a teprve pak je možno vstoupit do „zazděné” části pokoje č. 112.

Někteří lidé věří na místa s temnou energií. Některá náboženství mají pro místa úmrtí různé očišťovací praktiky a například se židovskými hřbitovy si nedovolili hýbat ani nacisté, jen východevropským komunistům podobná místa jako hřbitov nebránila ve stavbách typu silničního obchvatu či nadjezdu, jako se to stalo v případě zrušení hřbitova s hrobem babičky básníka Paula Celana v jihomoravském Kyjově nebo s židovským hřbitovem v rodném městě T. G. Masaryka, autora vůbec první sociologické studie o sebevraždách. I přesto jsou některá místa, kde spáchal někdo sebevraždu, něčím jiná.
V překladech Ludvíka Kundery se nyní může čtenář podívat i do příloh zmiňovaných dopisů.
Úvod básně Nářek obsahuje slova: Spánek a smrt, pochmurní orlové / po celou noc šumí kolem mé hlavy…“ a poslední verše: „…hle, úzkostný člun se potápí / pod hvězdami, / pod mlčící tváří noci.
A čtenář, který již byl nucen si přečíst poetizovaný popis smrti velkého polského krále ve městě Horodok / Grodeck / Grodek, si nyní jistě již spojí místo krvavé bitevní řeže s verši Georga Trakla nazvanými dle dějiště této bitvy Grodek: Vpodvečer znějí smrtícími zbraněmi / podzimní lesy, zlaté roviny / a modrá jezera, nad nimi chmurněji / se kutálí slunce; noc obestírá / umírající válečníky, divoký nářek / jejich roztříštěných úst …všechny cesty vedou k černému zániku / … sestřin stín se potácí mlčícím hájem, / aby pozdravil duchy hrdinů, zkrvavené hlavy; / a v rákosí tiše znějí hluboké flétny podzimu. / Ó hrdější smutku! Vy kovové oltáře, / mohutná bolest živí dnes horký plamen ducha, / nenarozené vnuky.
Trakl k věčnému odpočinku po své smrti nespočinul v krakovské půdě, z von Fickerova podnětu byly jeho ostatky deset let po smrti vyzvednuty z krakovského hrobu a přeneseny do Mühlau u Innsbrucku.

Chcete si vyrobit knihu? Kniha je ke stažení společně s celým návodem zde.

Realizováno:
Sobota 04/10/2014: 13.30–14:30 Čítárna Střelnice, Tábor
"3. 10. 14 … Z domova jsem dnes dostal bedýnku, ve které bylo teplé ložní prádlo, čaj, suchary a čokoláda, teda jako by ji posílala milá mamá; ale ŽÁDNÁ zpráva! Je snad mamá mrtvá? Téměř jsem nepracoval." L. Wittgenstein, Deníky 1914 - 1916.
www.tabook.cz/program

Návod:

DIY. Do it Yourself. Urob si sám. Udělej sám.

Budeme potřebovat:

• 150 listů kancelářského papíru formátu A4
• známou/známého, co v práci těch 150 stran vytiskne, nebo 600 Kč na návštěvu copycentra
• svorky
• dřevěné podložky
• sousedovu vrtačku /vrtáky 3 a 5,5 mm/ nebo nebozez o průměru 6 mm /doporučení: bonusový nebozez 2,5 mm/
• dva kartóny mírně většího formátu /=obálka/
• pásek s dírkami většími než 5 mm, dva ks 
• dva šrouby délky 45 mm s matičkami o průměru 5 mm 
• čtyři podložky k těmto šroubům
• kladívko

Doba výroby: 1 hodina

Video návod:

Postup:

1.		Knihu stáhneme zde z webové adresy skutecnost.cz/pdf/wkf.pdf
2.		Otevřeme soubor v libovolném pdf prohlížeči.
3.
4.		Připravíme si papír do tiskárny.
5.		Soubor je zalomen a není třeba s ním nic dalšího dělat. Tiskne se na listy formátu A4 na výšku.  Budete potřebovat 150 listů. Kniha má i obrázky, proto je dobré mít toner s dostatečnou kapacitou.
6.		Dáme oboustranný tisk. Tisk dáme zlomit podle kratší strany. V žádném případě neklikáme na nabídky typu úsporný tisk. Soubor se vytiskne špatně. Ekologie se nevyplatí a budete si muset nejen vše nastavovat znovu, ale i znovu tisknout 298 stran.
7.		Tiskneme. Po vytištění pořádně sklepneme papír. Osvědčilo se kladívko, ze všech stran, sklepávat nadvakrát.
8.		Půjčíme si od souseda vrtačku nebo si připravíme nebozezy. Vyrobíme díry do papíru. Při práci s vrtačkou dbáme na uchycení papíru. Při práci s nebozezy se osvědčilo nejprve použít tenčí a pak otvor zvětšit širším nebozezem. A provrtávat nebozezem vždy skupinu po max. 40 listech.
9.
10.
11.
12.		Po provrtání si vyrobíme obálku.
13.		Šrouby s matičkami může spolu držet pásek. Knihy pak budou pevnější.
14.
15.
16.		Když to zvládl autor, zvládnete to také!
17.		Kniha je ke stažení po celou dobu festivalu Tabook.

Poděkování:

• studio Jan Čumlivski
• MgA. Františka Lachmanová Superstar
• reklamní agentura www.kakalik.cz

Upozornění:

Kniha je ke stažení a k vytištění. Elektronická podoba pro tablet či čtečku není vhodná, protože kniha se skládá z takřka 300 obrázků na levých stranách a bez nich postrádá srozumitelnost.
Pokud by některý ze čtenářů postrádal na první straně jméno autora a na poslední straně číslo výtisku, tak ano, to jsou ty dvě znamení, že se jedná o internetovou verzi lišící se od originálu.

Poznámka:

K práci si můžeme zpívat píseň:

Verlassen bin I
1/ Ztracen jsem já/ tak ztracen jsem já/ jako ten kamínek na ulici/ tak ztracen jsem já.
2/ Tatínka, maminky/ miláčka nemám žádného/ teď vidím opravdu/ jak ztracen jsem já.
3/ A teď jdu já/ ke hřbitovu/ na hřbitov jdu/ znova nepůjdu tam/ ani odtamtud ven.
4/ Miláčku, ach miláčku/ co jsem Ti udělal/ přede mnou že Ty jdeš tam/ a ani mě už nepustíš ven...

Youtube verze: 

sbor: MGV Obermillstadt - Verlassen bin i 2003 http://youtu.be/MNhAwGWqk4I

harmonika - úprava - waltz:  Karl Schriebl (Steirische Harmonika) + Jos Hupperts (Accordeon).
Meer Over Schriebl & Hupperts Op: Trekzakenzo.nl
http://youtu.be/Lve2VEkf2nM

Kapitola 4.0.4

Pokud má vaše rodina dojem, že váš vývoj je pomalejší, starší bratři bývají často dáváni za vzor. V rodině Wittgensteinů tomu však takto doufejme nebylo. Další ze starších bratrů Rudolf, v rodině zvaný Rudi, inklinoval k divadlu a hrál na violoncello. Ne moc dobře. Odešel do Berlína.

Ray Monk v monografii Wittgenstein. Úděl génia na s. 28 uvádí:

I /Rudolf/ se vzepřel otcovým přáním a v roce 1903 žil v Berlíně, kde se chtěl uchytit u divadla. O jeho sebevraždě přinesl v květnu 1904 zprávu jeden místní list. Rudolf podle ní přišel za květnového večera do jednoho berlínského lokálu a objednal dvě piva. Později dal jedno z nich pianistovi a požádal ho, aby zahrál jeho oblíbenou píseň „Verlassen bin i“* Při jejich tónech spolkl cyankáli a vzápětí se zhroutil. V dopise na rozloučenou, který zanechal rodině, napsal, že důvodem, proč se zabil, byla smrt jeho přítele. V jiném dopise ale zdůvodnil svůj čin obavami, že je sexuálně úchylný. Krátce před smrtí hledal pomoc u jisté organizace, která se zasazovala o emancipaci homosexuálů, ale jak stojí v její ročence: „Nedokázali jsme ho odvrátit od cesty vedoucí k sebezáhubě.“

Jiné zdroje uvádějí rozmanitější verze, jedna z nich je natolik bizarní, že ji zde uvedeme. Rudolf se těžce vyrovnával se svou sexuální orientací. Setkal se však s podobně orientovanou skupinkou přátel z vyšších kruhů. Dobové novinové zprávy pak uvádějí případ, že policie odhalila jeden takový podnik pro pány z vyšších kruhů. Majitel pohostinství s ubytováním, ve kterém se tato setkání konala před možností vypovídat na policii raději zvolil možnost nic neprozradit a vlastní rukou se sprovodil ze světa. Mezi potenciálně vyšetřované patřil i Rudi a nabízí se hypotéza, že motivací mohlo být i chránit své přátele před zapletením do tohoto skandálu.

*V originále: Verlassen bin ich. Česky: Ztracen jsem já.
Ztracen jsem já/ tak ztracen jsem já/ jako ten kamínek na ulici/ tak ztracen jsem já.// Tatínka, maminky/ miláčka nemám žádného/ teď vidím opravdu/ jak ztracen jsem já// A teď jdu já/ ke hřbitovu/ na hřbitov jdu/ znova nepůjdu tam/ ani odtamtud ven.// Miláčku, ach miláčku/ co jsem Ti udělal/ přede mnou že Ty jdeš tam/ a ani mě už nepustíš ven...