7.5.2013 – Respekt - Není nad dětskou nevinnost (J.H.Vitvar)

Autor těchto řádků je tentokrát záměrně neprofesionální: pozve vás totiž na výstavu, na níž sám účinkuje. Ale vzhledem k tomu, že ty obrázky nakreslil pod jiným jménem před nějakými čtyřiadvaceti lety, dá se mu snad tato malá domů prominout. Výstava s názvem Děti Jardy Mayera, Děti Proluky a další... probíhající tento týden ve vršovickém Café V lese, v jehož podzemí sídlí mezi pivními sudy Galerie Patricia Milano, totiž stojí za pozornost.

Kurátor, jemuž se pro jeho nepřehlédnutelnou postavu říká Vincek, na ni vybral díla, jimž se v galeriích obvykle nedostává pozornosti. Pohříchu! Napadlo ho prezentovat dětské kresby - ale ne takové ty snažící se tvářit dospělácky, takové ty precizně odvedené a paní učitelkou pochválené. Nýbrž naopak ty přehlížené pro svou kostrbatost, chybně zvolené měřítko, nelogičnost a vůbec jakousi odfláknutost. Právě v nich se podle kurátora skrývá největší kouzlo. A skutečně, je tomu tak.

Špejbl by na čtvrtce moc visel v prostoru, tak mu dítě dřeváky protáhlo pěkně až na dolní okraj papíru, aby se měl o co opřít. Parašutistův padák pod letícím letadlem se ukázal být tak rozměrný, že se voják na čtvrtku vůbec nevešel a zůstala z něj jen hlava.

Ta naopak schází červené princezně, kterou ovšem dítě rafinovaně přejmenovalo na Bezhlavou. Je tu vůbec řada důmyslných, jazykem současné výtvarné teorie by se dalo říci až konceptuálních děl: nákres bytu, plán rozmístění jeho vnitřního vybavení zahrnujícího i maminku, katalog sběratelské kolekce limonádových plechovek, několik pokusů o komiks, a dokonce i vlastní verze Bible, v níž jsou ovšem Žalmy nahrazeny Žáry.

Mezi dílky od šestadvacítky autorů najdeme tu i rané práce nyní známých jmen, Filipa Černého, Jakuba Hradilka či Kryštofa Hoška. Když člověk prochází výstavou dílek, rychle mu dojde, že okouzlení, které tu cítí, pramení z nevinnosti předváděných projevů. Tak upřímné civění lidí během vernisáže autor těchto řádků nezažil už léta.

Je to známá věc. Výtvarníci už dávno přišli na to, že pokud chtějí přijít s vlastním originálním rukopisem, s něčím, co vychází skutečně přímo z nich, nezbývá jim než se postupně a složitě odnaučovat vše, co se na speciálních školách naučili. Pak teprve přestanou být akademičtí. Jenže jedné věci znovu nikdy nedosáhnou, i kdyby se snažili sebevíc. Totiž právě nevinnosti.

Koho by v třiceti čtyřiceti napadlo prodlužovat Špejblovi ony dřeváky? A i kdyby ho to napadlo, stejně by to nakonec vypadalo tak nějak vyspekulovaně. Není náhodou, že k takovému projevu se v dospělosti dokáží přiblížit jen autoři zařazovaní do proudu art-brut, umění v syrovém stavu. Tedy autoři většinou do značné míry postižení duševní chorobou či těžkou životní situací, kvůli které se na svět stále dívají vyplašenýma či naopak okouzlenýma dětskýma očima.