V úterý 22. 12. si připomeneme 20. výročí úmrtí Samuela Becketta.

úterý 22 / 12 od 20:00 v zadní části kavárny Shakespeare a synové (BackShakes)

Potřebu sémantické útěchy, která je pro pana Tsčumbu někdy tak silná, jako touha ženy zkoušet si klobouky (šperky, spodní prádlo…) si ukažme na příkladu kastrolovitosti kastrolu. Pan Tsčumba netoužil být informován. Měl jediné toužení, toužení po slovech, která by mohla sloužit jemu ale i ničemu (respektive Nitzovi). To je jeden z beckettovských paradoxů, nevíme, jaké n psát ve slově Nitz, vyhroceněji formulováno kdo a kdy říká pravdu a co si pod ní představit. Věci musí neochotně svolit, aby byly pojmenovány.

Dodejme protože o těch, u kterých to nejde, se musí mlčet.

U Kastrolu/kastrolu (rozuměj obyčejném hrnci svečeří) je pro pana Tsčumbu marné přemýšlet, jestli Kastrol nebo kastrol. Protože mu na sto procent připomínal kastrol, mohl o něm říci Kastrol i kastrol, plnilo to všechny funkce a vykonávalo to veškeré povinnosti, zkrátka kastrolovitost tohoto kusu nádobí byla nanejvýš zřejmá, ale pro pana Tsčumba to kastrol pořád ne a just ne být. A mučilo ho to tím spíš, čím víc si kastrolovitost uvědomoval.

Že by kapánek Wittgensteina? Jistě, Traktát vpodobě bujónu s kapkou sherry.

Proto pan Tsčumba nic (psáno opravdu pouze a jen nic) nemá proti tomu, když se na otázky: Proč ale Franta Franta? A Pepa Pepa? odpovídá Protože Franta Franta a Pepa Pepa!

Tím se nutně dostáváme jednak ke kořenům Beckettovy komičnosti, jednak k otázce kompoziční. Když Tsčumba dumá nad tím, zda už je to ten pravý čas, to pravé místo a ta pravá láska, jako milostná sonáta mu zní kva! kvák! a kvak! tří žab, které zní v matematickém a fonetickém pořadí na dvou stránkách tak dlouho, dokud se jim nepodaří podruhé konečně opět kváknout naráz ve stejnou dobu. Že nás přes počáteční příslib harmonie monotónností kvákání vtipálek autor přivedl ke zklamání? No právě!