Nevadí, pokud se ti nedaří dostat tu melodii z hlavy, pokud máš zvláštní potřebu opakovat stále stejné zvuky, stejnou činnost innost nnost nost ost atd. pořád dokola s (nebo bez) krabičky netopýrů na hřbitově za kostelem. Hezké šaty, zrádné, a posedle vzorované, obtažené okolo světa. Nad požárem visí roztrhaná býčí hlava, tiše krvácí. Podívej se, kupříkladu, na ten prodloužený stín, drží čas zlomenými ručičkami, silné ale osamělé hodiny, jejich kytarové struny, v nepřítomnosti koček useklé. Stejné zombie jako tyto odrážejí naše tváře ve vyobrazeném zrcadle, osvícené lustrem bez jehož zploštělých stínů by neexistovalo sekundy, o to méně třetí dimenze, podobně jako za tímto obrazem, za touto zdí, záplatované a k sobě sbité, textura dřeva - jen fata morgána.

It doesn't matter if you can't get the melody out of your head, if you have a strange need to keep repeating the same sounds, the same actions ctions tions ions ons etc over and over with/or a box of bats in the churchyard cemetery. The dress is pretty, intricate, and obsessively patterned, and stretches across the world. Above the firplace is a dismembered bulls head, bleeding silently. Look, for example, at this elongated shadow, keeping time with broken hands, a strong but lonely clock whose guitar strings, snapped, in the lack of cats. Zombies such as these reflect our faces in the mirror pictured there, illuminated by a candelabra without whose flattened shadows there could be no second, much less a third dimension, as behind this picture, behind this wall, patched and nailed together, a wooden texture - but only a mirage.