účinkují: Petr Halíček, Ruby Makrela, Rtep Ořevský, seňor Tschumba

Aus der Hand frißt der Herbst mir sein Blatt: wir sind Freunde.

Wir schälen die Zeit aus den Nüssen und lehren sie gehn:

die Zeit kehrt zurück in die Schale.

Im Spiegel ist Sonntag,

im Traum wird geschlafen,

der Mund redet wahr.

Mein Aug steigt hinab zum Geschlecht der Geliebten:

wir sehen uns an,

wir sagen uns Dunkles,

wir lieben einander wie Mohn und Gedächtnis,

wir schlafen wie Wein in den Muscheln,

wie das Meer im Blutstrahl des Mondes.

Wir stehen umschlungen im Fenster, sie sehen uns zu von der Straße:

es ist Zeit, daß man weiß!

Es ist Zeit, daß der Stein sich zu blühen bequemt,

daß der Unrast ein Herz schlägt.

Es ist Zeit, daß es Zeit wird.

Es ist Zeit.

Z ruky mi užírá podzim svůj list: jsme přátelé.
Loupeme čas z ořechů a učíme ho běžet:
čas vrací se do skořápky.

V zrcadle je neděle,
ve snu se spí,
ústa říkají pravdu.

Oko mi klesá k pohlaví milé:
hledíme na sebe,
říkáme si temno,
milujeme se jako mák a paměť,
spíme jak víno v mušlích,
jako moře v krvavém paprsku měsíce.

Stojíme v objetí u okna, pozorují nás z ulice:
je čas, aby lidé věděli!
Je čas, aby se kámen odhodlal kvést,
aby neklidem srdce bilo.
Je čas, aby bylo na čase.

Je čas.

přeložil Ondřej Fafejta

Z textu Alice Staškové "Buechnerův Lenz očima Paula Celana":

"V roce 1960 obdržel německý básník Paul Celan Cenu Georga Buechnera a při té příležitosti pronesl projev, který nazval Meridian – Poledník. Cituje zde poslední věty Buechnerovy povídky Lenz: „Jeho vezdejší bytí bylo mu nutnou zátěží... A tak žil“ a ptá se: kam se ubíralo Lenzovo vezdejší bytí, jeho zdebytí? Pobyt historického Lenze se snad ubíral do oné moskevské ulice, kde ho jedné květnové noci našli bez ducha. Pravý Lenz, píše Célan, totiž Lenz Buechnerův, ten „kráčel 20. ledna po horách.“ To byl pravý Lenz, nikoli ten, kdož se zabývá uměním, nýbrž Lenz jakožto Já. Tento pravý – Buechnerův Lenz – kráčel 20. ledna po horách a tam se setkal s tím zcela cizím: tam potkal své Já. „... jen mu bylo občas nepříjemné, že nemohl chodit po hlavě“ cituje dál Paul Celan a dodává: „Kdo kráčí po hlavě, dámy a pánové, kdo kráčí po hlavě, ten má pod sebou nebe jako propast.“

Celanova řeč se neustále ptá: odkud a odkdy se počíná báseň, odkud se píše. Ptá se po místě a čase události a po možnosti setkání – s tím cizím, úplně cizím, s Já, s tím druhým. „Každé básni“, píše Celan, „je vepsán její 20. leden. A možná, že se všichni píšeme od podobných dat, a nějakým datům se připisujeme.“ Celan zde zmiňuje dva texty, které sám psal, „od svého vlastního 20. ledna“. Báseň, v níž je slyšet hlasy: „Pojď k nám po rukou, kdo nese lampu, může číst jen z ruky.“ Druhý text je krátká próza „Rozhovor v horách“, kterou Celan napsal po jednom neuskutečněném setkání v Engadinu. Celan zde nechá kráčet člověka po horách, „jako Lenz“. Ten člověk tam potká druhého a dojde k rozhovoru...Celan k těmto textům říká ve svém buechnerovském proslovu, v oné básni i v „Rozhovoru v horách“ „jsem se psal od svého 20. ledna. Potkal jsem – sebe sama.“

Ptáme-li se, kam se ubíralo vezdejší bytí, zdebytí, pobyt Celana historického, podobně jako se Celan ptá na historického Lenze, pak to byl možná břeh Seiny, v níž snad 20. dubna 1970 utonul..."

celý text Alice Staškové naleznete zde.