prolink:
http://souvislosti.cz/clanek.php?id=1646

5.3.6

Je známo, že fantazie nemá hranic a že představit si lze naprosto cokoli. Přesto jsou věci, které si lze byť jen představit stěží, nebo jsou naprosto nepředstavitelné. Sami byste asi ani neuvěřili, že taková představa může vůbec existovat. Nevím, jak vy a vaše představivost, ale moje představivost taková omezení má. Kupříkladu následující příběh je pro mě naprosto nepředstavitelný:
Jistý Ludwig W. ve svém dopise naprosto cizímu člověkovi, kterého nikdy předtím neviděl, nějakému redaktůrkovi z krajského města pod Alpami, jistému Ludwigu von Fickerovi, 14. července 1914 posílá bizarní nabídku 100 000 korun (tedy ekvivalent 10 kg zlata):

Velevážený pane!
Promiňte, že Vás obtěžuji jednou velkou prosbou. Chtěl bych Vám poskytnout sumu 100 000 korun a poprosit Vás, abyste ji rozdělil nemajetným rakouským umělcům dle svého uvážení. Jdu s touto věcí za Vámi, všiml jsem si, že mnoho našich nejlepších talentů znáte a víte, kteří z nich jsou k přijetí podpory od vás nejpotřebnější. Mohl-li byste mi tuto moji prosbu splnit, tak Vás prosím, napište mi na výše uvedenou adresu, v každém případě ale tuto věc až do dalšího podržte v tajnosti.

Ve velké úctě
Vám velmi oddaný
Ludwig Wittgenstein jun.

Do čtrnácti dnů již nejenom von Ficker zmíněnou astronomickou sumou disponoval, ale také byla první světová válka.
Dodejme, že anonymní dárce byl plně demaskován ve svých dopisech až roku 1988 a že za těch 100 000 byla například vytvořena nejvýznamnější německy psaná sbírka poezie 20. století jménem Elegie z Duina z pera pražského rodáka R. M. Rilkeho a nejproklatější z proklatých německých autorů Georg Trakl adresoval tomuto svému dobrodinci své poslední a současně nejznámější básně Grodek, Žal nebo Píseň Kašpara Hausera, o dítěti, kterému byla odepřena výchova a lidská řeč.
Žal i utrpení ponechme jiným, také hranice naší fantazie posunujme vědomě jiným směrem. A ještě jednou si zopakujme, že k nejefektivnějšímu kroku z hlediska podpory literatury ve 20. století se nevedly žádné složité řeči. Ty tři dopisy byly napsány extrémně kostrbatým jazykem. Dalších 74 let se o jejich existenci vůbec nevědělo. Celé to trvalo pouhých 14 dnů. A čin, nikoliv ta slova, učinil obdarovávajícího do konce života šťastným.

7.5.8

Je známo, že bohatí lidé, kteří se o majetek nezasloužili svou vlastní tvrdou prací a odříkáním, často nevědí co s penězi. Také je známo, že když někdo vidí někoho, kdo peníze rozdává, aniž by si zcela uvědomoval jejich hodnotu, není pak pozorovateli hloupé překonat počáteční morální zábrany a slova jako "stud", "slib", případně "morálka" a "závazek" pak přestávají hrát svou tradiční roli.
Už jsme si ukazovali, že Ludwig Wittgenstein se v posledních letech svého pozemského života se zalíbením a vytrvalostí sobě vlastní věnoval péči o zpěvné ptactvo. Když se pak filozof potřeboval vzdálit na dobu dvou týdnů ze svého západoirského venkovského azylu v Rosroe poblíž města Galway přes celou zemi až do hlavního irského města Dublinu, místním vesničanům nesdělil důvod svého odjezdu a ani po návratu neřekl, že mu lékaři v Nemocnici svatého Patrika diagnostikovali smrtelnou chorobu a vyčlenili poslední rok pozemského života.
Na dobu nepřítomnosti však požádal svého souseda, aby pečoval o jeho ptáčky. Dal mu za účelem krmení sumu 200 liber. Soused dar glosoval slovy, že neví, jestli 200 liber potřebují ti ptáčci, on že však ekvivalent svého ročního příjmu určitě upotřebí.
Závazek vůči Wittgensteinovi však necítil, jak dosvědčuje i báseň irského básníka Richarda Murphyho. Tento autor není nejvýznamnějším z irských autorů 2. poloviny 20. století, navíc, na rozdíl od několika svých kolegů ani nedostal Nobelovu cenu. Přesto díky srozumitelnosti jeho básní má své místo v irských čítankách. Školní mládež se tak například musí v čítankách seznámit s básní Filozof a ptáci.
Richard Murphy dva roky po skončení Wittgensteinova pobytu přebýval ve stejné chaloupce Rosroe poblíž města Galway. A vyslechl zde vesnické příběhy týkající se pobytu cambridgeského filozofa na irském venkově. Vesničany podivný profesor filozofie jazyka zaujal nejvíce tím, jak rozmlouval se svými ptáčky a úspěšně je učil mluvit. Murphy ve zmiňované básni slovy zachytil dobu jara 1951, zhruba kdy filozof v daleké Cambridge ležel na smrtelné posteli.
Profesor, který místní ptactvo naučil během svého pobytu mluvit a který zanechal na péči o jejich krmivo ekvivalent všech výdajů místní rodiny na dobu jednoho roku, se v posledních chvílích svého života již nestihl dozvědět, co se irská mládež musí v čítankách učit zpaměti, že "hordy vesnických koček / zmasakrovaly filozofovy ptáčky".
Pro laskavého čtenáře z toho plyne jasné ponaučení: Aťsi je kapitalista sebebohatší, aťsi zanechá libovolnou částku na jakýkoli sebelibější účel, pokud ho má někdo možnost beztrestně oškubat, neodolá pokušení učinit tak i na smrtelné posteli.
Na zabezpečení toho, co nebo koho měl člověk v životě nejraději, je každá suma nedostačující.

prolink:
http://souvislosti.cz/clanek.php?id=1646