Buechnerův Lenz očima Paula Celana

Alice Stašková

V roce 1960 obdržel německý básník Paul Celan Cenu Georga Buechnera a při té příležitosti pronesl projev, který nazval Meridian – Poledník. Cituje zde poslední věty Buechnerovy povídky Lenz: „Jeho vezdejší bytí bylo mu nutnou zátěží... A tak žil“ a ptá se: kam se ubíralo Lenzovo vezdejší bytí, jeho zdebytí? Pobyt historického Lenze se snad ubíral do oné moskevské ulice, kde ho jedné květnové noci našli bez ducha. Pravý Lenz, píše Célan, totiž Lenz Buechnerův, ten „kráčel 20. ledna po horách.“ To byl pravý Lenz, nikoli ten, kdož se zabývá uměním, nýbrž Lenz jakožto Já. Tento pravý – Buechnerův Lenz – kráčel 20. ledna po horách a tam se setkal s tím zcela cizím: tam potkal své Já. „... jen mu bylo občas nepříjemné, že nemohl chodit po hlavě“ cituje dál Paul Celan a dodává: „Kdo kráčí po hlavě, dámy a pánové, kdo kráčí po hlavě, ten má pod sebou nebe jako propast.“

Celanova řeč se neustále ptá: odkud a odkdy se počíná báseň, odkud se píše. Ptá se po místě a čase události a po možnosti setkání – s tím cizím, úplně cizím, s Já, s tím druhým. „Každé básni“, píše Celan, „je vepsán její 20. leden. A možná, že se všichni píšeme od podobných dat, a nějakým datům se připisujeme.“ Celan zde zmiňuje dva texty, které sám psal, „od svého vlastního 20. ledna“. Báseň, v níž je slyšet hlasy: „Pojď k nám po rukou, kdo nese lampu, může číst jen z ruky.“ Druhý text je krátká próza „Rozhovor v horách“, kterou Celan napsal po jednom neuskutečněném setkání v Engadinu. Celan zde nechá kráčet člověka po horách, „jako Lenz“. Ten člověk tam potká druhého a dojde k rozhovoru...Celan k těmto textům říká ve svém buechnerovském proslovu, v oné básni i v „Rozhovoru v horách“ „jsem se psal od svého 20. ledna. Potkal jsem – sebe sama.“

Ptáme-li se, kam se ubíralo vezdejší bytí, zdebytí, pobyt Celana historického, podobně jako se Celan ptá na historického Lenze, pak to byl možná břeh Seiny, v níž snad 20. dubna 1970 utonul. Ptáme-li se po historickém 20. lednu Paula Celana, od něhož se psal, může to být 20. leden 1942, kdy bylo na konferenci u Wannsee za Heydrichova předsednictva usneseno tzv. „konečné řešení židovské otázky“. Ptáme-li se po historickém Engadinu Paula Celana, pak je to, jak píše v jednom věnování „Rozhovoru do hor“ Sils Maria, kde pobýval Nietzsche, který chtěl, jak dobře známo, nechat postřílet všechny antisemity. V tomto historickém Engadinu se chtěl Celan sejít s Theodorem W. Adornem, ale nesešli se.

Ale pravý Celan? Pravý Celan je Celan básní, Celan v Engadinu, který podobně jako pravý, totiž ten Buechnerův Lenz ve Vogézách – potkal sám sebe. To je Celan proslovu Meridian-Poledník, který začíná a končí na stejném místě, přitom však obepjal celý svět, který možná překročil onu „trhlinu ve světě“, kterou spatřil pravý Lenz. Protože báseň, říká Celan, může být návrat, návrat domů, setkání se sebou sama, tím úplně cizím, tím druhým, návrat dechu, dechovrat. Zde se může vše obrátit, převrátit, vrátit. Může. Řeč Paula Celana není tvrzení. Jeho řeč se ptá, hledá a možná i nachází – možnost. „Kdo kráčí po hlavě, dámy a pánové, kdo kráčí po hlavě, ten má pod sebou nebe jako propast.“