Výroční zpráva za rok 2010
Jiří Brynda
Podzim na matraci
Autorem je možná samota.
Podpůrná setkání polopřátel, ze kterých skutečné přátelství život a město nějak podivně svlékly. Jako dvě ryby, které spolu za deště sedí v kavárně za stolkem a marně namáhají své němé tlamičky, zatímco celá ta bezútěšnost plyne kolem a přes ně a nezadržitelně dál. To bylo před pár dny. Od té doby jsem NEVIDĚL vcelku nikoho. Nebo lépe řečeno, viděl jsem mnohé, ale nikoho tak, abych mu musel ČELIT celou bytostí. Zástupy pendlují a míhají se, v posledních dnech pořád prší, ptáci cvrlikají a raně podzimní zeleň bobtná a nechává se projíždět zvuky městské dopravy a v tom všem se otáčí mé zapomenuté tělo, zevnitř obcházeno nevyspaním
a všechno trojí dveře, z toho dvoje zamčené. Ty třetí nevedou nikam, prošli jsme jimi, ale nic se nezměnilo, naše bytí motýla pod lovcovou sítí jde naší chůzí dál, chůze, co nepoznaly dějiny, nevědí nic o koncích, ony ty konce donekonečna rozcházejí. Konce bez konců. V metru jsem obdivoval tu krásku s opálenýma nohama, bylo jich tam vícero takových, ale tahle mne pod srdcem šimrala nejvíce. Přál jsem si, aby na podlaze vagónu leželo alespoň pár růžových lístků, opřel bych si o ně čelo, přivlastnil si je tak, abych na ně mohl psát tvá sněná jména, vynořovat se s nimi nad hladinu jako pes s klackem v zubech, záře tvých nohou by stékala po architektuře mého mozku. Shledal bych podivná souostroví lemovaná sopkami. Slunce a černí ptáci. Vystoupil jsem na Lužinách. V krámě už neměli housky. Lehounce mžilo. Ó děvčátko. Ta vzdálenost mezi tebou a tím pozoruhodným úkazem, co se nabídl dnes večer na západním nebi poté, co přestalo pršet. Doma si pak nad panákem rozestavíš šachové figurky a budeš jimi posouvat, bez pravidel, ta jsi ve svém invalidním mozku zapomněla, jen tak, aby se noc aspoň trochu hýbala, jako roubíky nacpaná do úst dřevěným figurkám
anebo to pivo v non-stop boudě na Vypichu, bylo to dopoledne na dřevěné lavici, myslil jsem na leccos, letohrádek královny Anny, a jestli má technika mít nějaký SKUTEČNÝ účel, pak je to ten, aby každá žena byla královnou Annou, a na téže šachovnici už žádná nemusela krást brambory, zatímco ta druhá v sále přemítá, zda si nevyjít do parku. Přijeli dva, zaparkovali před boudou, dva zabití ve svém autě, posledním výplodu továrny s aerodynamickou tváří, ve sportovním kompletu ADIDAS koupili kuře v igelitovém sáčku, sedli zpátky, nastartovali a pokračovali v ZOMBIE TRIP Země se otáčí, tihle dva nejsou nikde na místě více než kdekoli jinde. Ten den jsem pil více než jindy, seděl jsem v další hospodě a znova pil pivo, na zahrádce, na Hradčanské na tržnici koupil kořalku – vlastně jsem chtěl někoho potkat, podle toho jsem vybíral hospody, a slunce svítilo, nikoho jsem nepotkal, v sedě na zídce vrněl jsem si do sebe, vibroval, hlavou vstupoval do prchavých konstelací, které vítr kouzlí v nepokojných stromech. Těch žen. Kam všechny chodí. Chvíli, dvanáct minut stojí v tramvaji v přiléhavě černých kalhotách, pak se otevřou dveře, vystoupí, jde NĚKAM provazochodkyně, zatímco peníze, které má, ji odspoda drží za ruku, vedou ji jako bezvýrazná matka, ontologická obluda bez tváře ČAVEC řekli ti dva prodavačce, a bylo zřejmé, že kterousi její volnou noc už lechtali v podpaží
ale abych pravdu řekl, kromě toho, že už je zase noc, právě jsem se díval z okna, světla Stodůlky, vůbec nevím o tom, že bych tu měl nějaký úkol, že by tu bylo lanoví, které víže do zcela určité konstelace, tam venku není žádný vnějšek, do něhož bych nechal tvářit se svůj život, zemský povrch se bez ustání vzdaluje mým gestikulacím, tedy gestikuluji. Půjdu sem, tam nebo onam. Žádný barometr to nezhodnotí. Nu dobrá, budu tedy hodnotit já, a sto bodů dám tomuhle matracemi vystlanému pokoji, kde svítí lampa a kam bez vyzvání nesmí nikdo vstoupit, kde později, až vyvanou klekánice, půjdu spát, kde z exitů všech minut splétám SVůJ ČAS modrý šátek mávající nad propadlištěm, se vzorky smíchu, vážnosti, uvážlivého odpočinku po ničem
ten čas žere ze stejné misky se mnou, a je při jídle nekonečně rychlejší. Nakonec, když na chvíli prozřu, mám pocit, že je to pouze on, kdo jí, já jsem jen jeho dvojník, který zachází příborem. A nechávám se vést, a pak přijde další ráno, které na nepojmenovatelné ledové kře mě znova zevnitř osídluje, prochází se mými cévami jako po spánku ještě lepkavý chodec se zavázanýma očima, mezi nimi a šátkem klíčí z neznáma karamboly tohoto dne, přeskoky a všechna omračující osídlení – dobrá, na to všechno ještě nechci myslet. Teď ležím na své matraci, jako umírající ale sladké děťátko chovám v náručí pletivo nočních snů – této noci bylo bizarní, vodilo mě na třaslavou půdu, přitom nezraňovalo. Přátelé, to nejdůležitější, co vám mohu říci, je, že se v mém životě skoro nic neděje. A jsem si takřka jist, že až na pár maniakálních výjimek tomu ani u vás není jinak. Klidně si tedy nechte ty klobouky při chůzi za rakví. A myslím, že to bylo večer, Paříž či co, v sousedství světelných reklam si ve svém pokoji 1+KK ta žena vyndávala sponky z vlasů, je před spaním, a věřte, není výztuž, která by jistila tenhle okamžik, prostě se to vznáší a děje, v nevypočitatelné běli uvnitř pavoučích myslí, kde všechny otázky byly předem vyhlazeny. Ale aby se zabránilo nadměrnému bobtnání lidských bytostí, aby vítězná Niobé nestála po ránu na skále a zvířecím křikem nezdravila Slunce, byl do světa zabudován teror: jazyk v ústech hladu. Rozdíl: zatímco dříve provozovala teror příroda, dnes jsou to převážně nažehlení pánové s bílými límečky, přírodu už zvládli, teď sedí na zlatých prutech, muslimové v pokleku směrem ke švýcarským bankám. Bylo by dobré vzít je za krk, položit pod nohy, rozšlápnout jako štěnice. Ó vandráci! Bohové v prachu! Teď k nám život vane jen potají pootevřenými dveřmi, sbíráme ho po podlaze jako poztrácené karty, pikový kluk, červená dáma, jako imbecilní děti se z toho radujem, i když to zřídka dává postupku
byla jsi poslední karta, kterou jsem kdy zdvih’? Ptám se, protože’s mi právě vypadla z ruky, něco mezi děvčátkem a ledovou královnou. Noc kolem si teď bere tváře ve studených stínech, každým okamžikem čekám, kdy se na mne osopí, důvod se vždycky najde, spálený koberec v pronajatém pokoji, peníze, které nemám, a to množství alkoholu, které v posledních dnech piju, taky ze zoufalství, nad tou kartou s tvým obrazem, co už pár dní leží pohozená v listí. Je totiž podzim. A mně je ten druh zimy, co na něj kabáty nepomůžou. Tys milovala zimu, tmu, halila’s do ní svou chodící prázdnotu, chlad a šeď totiž kladou ruku na ústa času a nedovolí mu, aby na tebe svítil barevnými lampami svých kroků. Udivenýma, ale milujícíma rukama jsem hladil tu prázdnou bublinu, v níž jsi mi nedostupně dýchala, v azylu od viny, kterou jsi sama sobě tušila nad čelem, co teď? Ty dál pojídáš svou kostěnou stravu, protože život, kterému jsme nenašli smysl a přesto ho dál žijem, není nic jiného. Já znova ležím na matraci ve své pronajaté komůrce, všude za zdmi ta možná osopení nesrozumitelných, a snažím se najít ne-li řešení, pak aspoň směr k odpovědi v tomhle blábolu. Vysvitne mi hvězda z jeho zchumlení? Zůstane nedořečen do tmy a já, malé dítě ještě bez zručnosti chůze, odpadnu od mateřské ruky kamsi do nedělní mlhy, na niž snad jednou nějaký můj neznámý mi přítel zaklepe, aby se mě zeptal, jestli to uvnitř je ještě život, nebo jsem už skončil s dýcháním
nalil jsem si právě druhou sklenici a přemýšlím nad zvláštní bytností posedlosti jazykem. Je to něco jako vypsat se z vlastního těla, což ale můžeme udělat jen zcela určitým způsobem, který už je v těle dán, a utopií psaní je pak naděje, že tam venku, v muchlanici slov a papíru, si tělo nakonec přečte svou pravou tvář. Což samozřejmě nestihne, protože než dopíše, sklouzne po papíru do prostoru, v němž už nejsou ani těla ani slova ani tváře. Čtenář bude někdo jiný, a ani ten se nedočte tvář, jen rytmizovaný útěk k ní. Tak je to. Ale útěk k mé tváři někdy dost bolí. Znamená to její krásu nebo ošklivost? A z čeho k ní utíkám? Z mnohého, ze svého zastavění, obestavění, na němž se podílí bezpočet zdí, jednou z nich je i tvá tvář, když se ode mne chvílemi zvolna odvrací, architektem obestavby je ale dějinné místo, I tebe do ní po svém vestavělo, obsadilo povrch tvé kůže a způsobilo na něm to jiskření, které mě vždycky tolik dojímalo, protože jsem v něm tušil spektrum tvé bolesti. Tvé nitrobuněčné NE a pozitivní ruce, které na ně padají jako nebe. Ani jedno z těch dvou nemůže ustat, a přece jedno to druhé přetrvá
ale ta karta v listí. Když jsi tam ležela tak opuštěná pod snášením podzimu, byl jsem tak trochu jako trucující dítě, které si odchází klást dlaně na oči do tmavého kouta. Ale včera, včera v noci už to dál nešlo a já znova stál nad tebou, tou kartou, která se zespoda usmívala a říkala mi, že i nadále musí zůstat ve své vypadlosti – ale to vanutí tvého života ke mně z listí, dobrovolně, s takovou upřímností. V tramvaji se jí už klížily rysy, do svého MÍSTA pojímala několik atomů SVĚTA a půjčovala jim takovou krásu, že těsně před konečnou stanicí noc zpomalila jízdu k ránu, ještě dvě hodiny to mělo trvat, než na východě tak nevídaně zrudla. Vyšla jsi právě z telefonní budky u Hvězdy a zdálo se ti, že pod tímhle se už ani nemůžeš dost rozprchnout
a pak znovu prší. Je už tma, nevím, jestli jsem se o tom zmínil, ale neděle se chýlí ke konci. Ten den má do večera otevřeno jen Supermarket, ale tam aspoň sedm minut jdete pěšky přes louku pěšinkou, která je v dešti značně rozbředlá. Zastavil jsem se ještě v hospodě, skoro jako bych chtěl počkat na ten nový déšť, a před Delvitou u metra jsem viděl sloupy polepené všemožnými plakáty, od nabídek balíků peněz za neřečeno co po lísání se duchovní útěchy, američtí křesťané a švédští buddhisté, všechno jak z jednoho ranku. Jak je to krásné. Jak ten svět, bezmeznou skromností svých částí, ještě pořád drží pohromadě. Na dynamit se tu močí ve všemožných cirkusech. Milí přátelé, nebo jak vás mám oslovovat, protože mi to moc nejde, všechna oslovení mi padají od huby jako uschlá hovna, holt smůla – tedy vy vzhledem ke mně nikde nikdo, a je vás přesila, dovolí mi vaše absolutní indiference, vaše ropotění v nečinných lebkách, abych se tu ještě nějaký čas válel na matraci, seděl na vejcích těla, které se chce znova zrodit na papíře, a přitom směl žrát aspoň tolik, aby mě ukazováček žaludku nepíchal bez ustání do mozku? Víte, to ruší. Nic neříkáte? Promiňte, já si to popletl, vy stejně o ničem nerozhodujete. Tedy pardon, nic jsem neříkal, a pro ten nedostatek v oslovení jste ostatně ani nemohli nic slyšet. Shodneme se tedy na tom, že leje jako z konve
a znova ta karta, A., s tak slovanskou tváří. Včera jsem si přivstal, abych ji překvapil NEMÁM TELEFON a aspoň hodinu na ni zahlédal, než mne odvolají povinnosti, ale ona se přede mnou jen mihla v županu a ještě neupravená, kapsy měla nacpané šampónem a pastou na zuby, kartáček v ústech, těsně před cestou do sprchy a hrozně spěchala. Měla termín v jakési agentuře pro nevím už co, od níž doufala v nějakých pár šestáků. Měla také poplašený zrak a mluvila dost rychle, ten kartáček si z úst na chvíli vyndala. Venku dál plynule padalo listí a oblaka plynula stejně jako kterýkoli jiný den v tomto ročním období, o tom jsem se mohl přesvědčit zakrátko, když jsem musel vypadnout. Hodina, kterou jsem chtěl strávit s ní, tu přede mnou ležela jako podzimní nápodoba Sahary – nikdy jsem nebyl v Mongolsku, ale vzhledem k zeměpisné poloze by snad Gobi byla lepším příměrem. Kumys jejích obyvatel se změnil v pivo v nejbližší hospodě. A to vyprázdnění vnitřností, všichni čilí a tak vřele spolu obcující obyvatelé vnitřních orgánů se vystěhovali, protože když jsem se ji poté, co si dala kartáček zase mezi zuby, pokusil obejmout, chovala se jako zvíře zahnané do kouta. Tramvaj cinkala, když se blížila k zastávce, někdo zrovna neopatrně přecházel, nastoupil jsem, a očima vylidněného města obhlédl digitální čas za osamělostí řidiče
je zvláštní, kolik je v takové tramvaji světových stran. Je jich tolik, kolik je cestujících, protože každý odpadá od ostatních do té své, rozmýšlivě se tam válí v konstelaci věcí s ucpanými ústy, která čeká na své řešení. A každý z těch nešťastníků je nucen přiřknout ho sobě. A po vystoupení z tramvaje se každým krokem po refýži z ní pryč pohybuje v jeho syntaxi, a ta se chová stejně ironicky jako oběť, jež bezmocnému katu předkládá jeden nezvratný důvod za druhým, proč ještě posečkat s popravou. Tou by však pro kata začala blaženě neurčitá chůze prázdnotou. Pro nás katy tak existuje jen nekonečné čekání na popravu našich životních okolností, a kdyby se někdo z netrpělivosti odvážil dřív, skrývá oběť v holince neomylně pracující nůž
tedy životní okolnosti, které si jako zlomyslnou masku bere čas. Už jsem tuším říkal, že on žere a já jen zacházím příborem. Tudíž on je sytý, zatímco já se scvrkávám. A trvám-li na svém nároku na pokrm, zůstávám jen jasnozřivým okem, které smí přihlížet tomu, co stěží může ovlivnit: střídavému smrákání a zase jasnění, slunce, pod ním se opalují lidé, možná že jedním z nich jsem i já, ale ve skutečnosti to nejsem já, já jsem jen to oko, které se tak vysídleně dívá. Nic nepohne jeho ohniskem, rozhodne-li se vydržet, ale z neznámého důvodu ho snad nic nemůže přimět k tomu, aby se samo pokusilo zavřít. Snad je to právě pro to vysídlení, protože chtít skutečně umírat může jen ten, jehož tělo se odvíjí v dějinách, a člověk musí mít tělo zapuštěné do prostoru, aby měl dějiny, a tak právo na radikální smrt. A to není můj případ. Hledám spojence, abych se s nimi poradil, nějaký postup přece musí existovat, nacházím je ale nenacházím, každý z nich je obestřen jazykem s kořeny v nedostupném životě, v jiném stání na mysu, a kámen mé otázky jím propadá jako vzduchem. Každá promluva zůstává někde uvnitř nedomluvená, začíná dobře, ale pak se zadrhne, zatímco slova se valí dál. Ve všech se pitvoří stále týž šeredný a škodolibý panáček. Posunkuje rukama. Co s námi bude
nic. Totéž co včera. Na lavičce na Střeleckém ostrově spal nad ránem nějaký muž v modrém spacáku, ačkoli krátce nato začalo lehounce mžít. A. si natáhla kapuci svého už zimníčku, a zatímco jsem hledal její rty, ona mi po noci ucourané v barech už začala usínat v náručí. O kus dál se konce spánku dobíraly labutě, pod listím spousty kaštanů, kolem osmé dorazili pod most mladíci se skateboardy. To rušilo. Na Národní třídě’s mi pak ústy plnými holubů vyprávěla, co ti kdo tento týden říkal, moc toho nebylo. Spát. Zkusil jsem to bez prášků, ale za tři hodiny byl znova vzhůru. Někdy ráno pak odcházím učit němčinu. Když přicházím ke stanici metra na Lužinách, je šedivá obloha kráter a Země pod ní masožravá Adéla, která právě této noci zemřela. Její obyvatelé se rozespalí a vyrušení hrnou z náhle mrtvých tkání, odemykají budovy, začínají se navzájem obsluhovat u pultů, hrnou se do betonových děr a rozevírají noviny. V nich se to hemží vzkazy mrtvol, událostmi z posledních hodin právě odumřelé rostliny, jejíž smrt bude nekonečná, jejíž smrt bude věčně trvající náměstí, rotační stroj, který bez ustání chrlí různá nastavení této smrti. Násilím nutím v ústech sliny, aby mi ze sebe nedělaly jednu velkou bublinu, sám v té díře, sám s rozevřenými novinami, kolem mě je strašně moc lidí. A muž na Střeleckém ostrově už vstal z lavičky, sbalil spacák a šel hledat místo, kde ti šťastnější dávají k veřejnému použití trochu tepla, jen velmi matně’s mě políbila než jsi nastoupila do tramvaje, prelát ještě zblblý z tak časného vstávání na vigilie pracně hledá šňůru závěsného zvonku, jeho brebentění pobíhá po stránkách novin a dělá tam pohoršeného. To se děje. Večer si stříháš nehty na nohou a máš otevřené okno, břevnovský park, rádio právě říká I JUST WANNA KNOW ABOUT YOUR DIFFERENT LIVES ON THIS HERE PEOPLE FARM já vím, ty se trochu stydíš. Ostatní na tom taky nejsou líp. Za chvíli se začnou skrývat v peřinách a každý zvlášť tlačit do komor spánku, kam někdy přijde i Harlekýn a podaruje růžemi. Mlčení. Za dveřmi se Pierot směje do dlaní. A pak, pak, pak ---
pak něco bližšího ke kartografii mého těla. Dvě věci jsou k tomu důležité: nacházím se v dýmu podzimu, a před pěti minutami mi došel všechen alkohol. Na další nejsou peníze. To všechno opravdu není nepodstatné, protože tělo je něco, co se uvnitř neustále proměňuje a přeskupuje, uvolňuje a tuhne, vytvářejí se sraženiny, ty se dočasně usazují anebo/a pak volně driftují. Přál bych si, aby se mé tělo stále rozlévalo až ke svým Ultima Thule, celé jeho dějiny, jejich základní nápěv se v něm přeléval a fosforeskoval a jemně si z dlaně do dlaně předával své barevné odstíny, od okrajů zaléván polární září. Ale něco takového je mi přáno jen ve vybraných okamžicích, kdy jsem nerušen, žádné zvuky v domě, údery kladívkem, žvanění na chodbě či na ulici, žádná tušení pohrom a soutěsek časovaných v budoucím čase, která mě uvnitř berou do kleští, přelévavému míru ve mně opatřují lysou hlavičku novorozence a cpou mi ji zespoda do krku, zatímco dole zůstává jen vysídlení s kovovým zvukem. Nebo ta náhlá odumření z toho všeho, která mě jako otrávenou řeku přelévají přes mou hlavu do ztracena. Toto všechno se děje, protože jsem povětšině obklíčen, protože nemám peníze, a protože dcera domácích právě za dveřmi vytírá chodbu a ucho kbelíku nechává každou chvíli třísknout o kbelík a i jinak se ke mně chová bezohledně, a protože mi došel ten alkohol. Prší. Šumí stromy. Chtěl bych vyhladit všechno v krajině, co není tímto. Se šroubovákem v ruce pobíhám uvnitř svého těla s ucpanýma ušima, depromovaný instalatér předem si vědomý marnosti těch oprav, a zoufale a s chvatem se snažím napravit ty největší škody. Podaří se mi však jen umrtvit se, moře mých dějin zamrzlé, po ledu se plouží hladoví Eskymáci, ani díry do ledu není možné vysekat. Když už to nevydržím a vyjdu ven, tlačí mi do hlavy nebe, ruce mi bezvládně visí kolem těla a jsou neobyčejně dlouhé, klátím se s nimi jako nějaký raný předchůdce člověka, jehož nebohou lebku jednou někde vykopou, napíšou o mně knihu, a budou si hloupě myslet, že jsem si přál, aby to pokračovalo až k nim. Jediný důvod, proč bych si chvílemi mohl něco takového i přát, je, že se pro mě včera A. snažila sestavit recepty na jednoduchá jídla, protože vůbec existuje A., protože je moudrá a dobrá, trpí, a protože do výklenků vysochaných jejím tělem mohu vstupovat jen v čase a
a co se ještě děje? Tak třeba domácí začali i přes den zavírat domovní dveře, protože chlad citelně postoupil. Příroda se podzimně začíná dovolávat kostí, sama mezi nimi bloudí jako v hadrech zabalená stařena, kdesi nablízku dým, všichni jsou oproti létu nezvykle tiší a ulicemi plynou zrychleným tempem, v očích zasmušení. Když ten druhý není doma, postávají v koutě a shlížejí se v kapesním zrcátku, v němž se provždy zobrazilo mrtvé přirození bohů TO VŠECHNO SE DÁ POMINOUT SOUSTŘEĎME SE NA TO NEJHLAVNĚJŠÍ a pak už vás jen přežehnat a nestát vám v cestě DO MLHY A DO BAŽIN dál, koukejte, postupně ubývá tvaru. Ještě pár bláznů, kteří se do plastikových polí, do pateticky prázdných velikých komnat pokoušejí vkouzlit dávky tvarovosti, nejdřív o samotě s klaunovými líčidly, pak celí v bílém vbíhají beze slova doprostřed místnosti, v níž je vás plno, vy mluvíte gumu ustavičných slov, oni ji ve své usilovné pantomimě jako by trhají , usilovné skoro nadlidsky, bez hlesu a pomalu se slzami v očích. Přirození bohů. Možná tančíme na palubách Titaniku, jen pohyb je opačný, neklesáme ke dnu, ale odpoutáváme se vzhůru, na vlastní kosmickou dráhu, kde nás v galaktickém letu zastihne zhroucení atmosféry – to jsem četl včera v novinách. Drahá A., tys mi jednou řekla, že jsi mimočlověk. Rozumím ti, a jen dodávám, že posedlostí mimolidí je VYNECHÁVÁNÍ každodennost nám bez ustání cpe něco do úst, a my mimolidé užíváme každého okamžiku, který zůstal bez dozoru, abychom mohli vyplivovat. Možná že vynechávání je dnes spásonosný výkon: loď ztuhla na obzoru, ze sebe do prostoru se vůbec nic nehýbe, ale uvnitř každé linie probíhá urputné vyjednávání mikrobů, ve vynechávkách jsou tropy, pára stoupá z pralesů, stojíme na pobřežním písku, čekáme, zda se k nám loď pohne a aspoň jednu z nadějí přiveze artikulovanou – pak může začít daleká cesta. Daleké cesty. Zatím nezačíná nic. Jen ta nekonečná polykání obzoru s uvolněním ve svalstvu, a když se vracíme mezi lidi, lze stupeň vynechání vyjádřit jen kruhy pod očima, slova pro to nejsou
AKVALAKAN BLEKTE
TUBULASAN MOI KAMPI
ANIZAN PE
MUA DAN TE
AMA MER BOLTO KAVA SON
AVIA MAR BELI
TUKUKAM
BON SAM
VAI DA MONTE NE BERI
FUCK
Výroční zpráva za rok 2009
Přehled činnosti Občanského sdružení Skutečnost v roce 2009
V roce 2009 jsme realizovali čtyři hlavní projekty: Galerie Start, Scéna pro sociální divadlo, Wittgensteinové na Kladně a Literární čtení ve Skutečnosti.
Galerie Start
www.skutecnost.cz/galerie
Z důvodu stále probíhající rekonstrukce původních prostor Galerie Skutečnosti ve Francouzské ulici jsme v období od září do prosince 2009 realizovali naše výstavy na několika místech. Uskutečnění plánovaného programu bylo o to náročnější, ale poskytlo nám zároveň i výhodu ve výběru místa instalace na míru konkrétním výstavám, podle jejich specifického charakteru a rozsahu. V tomto období jsme realizovali 6 výstav na 5 různých místech, včetně jedné větší akce ve veřejném prostoru.
Náš záměr vystavovat mladé, mimopražské umělce se podařil, včetně jedné přímé konfrontace studentů FUOU (Ostrava) a VŠVU (Bratislava) v kontextu nových pražských ateliérů Úhonice. Celkem jsme v tomto období vystavili práce 20 výtvarníků, z toho 18 mimopražských (11 z nich ze Slovenska). Polovinu z nich tvořili první výstavy studentů vysokých uměleckých škol.
Scéna pro sociální divadlo
www.skutecnost.cz/sd
V rámci tohoto projektu jsme v prostoru Pilot ve spolupráci s občanským sdružením Ježek a čížek a divadelním spolkem Kunsthaus Sananim realizovali celkem 10 divadelních představení. Jednalo se o premiéru a reprízy dvou představení:
Lov na losa – hra současného polského autora Michala Walczaka v podání souboru Kunsthaus Sananim v režii Miroslava Drábka – „Krvavá férie v předsvatebním reji pojednávající o neschopnosti vyrovnat se s vlastní minulostí.“
Premiéra: 15. září 2009, 3 reprízy: 13. října, 10. listopadu a 8. prosince 2009.
Bufet Bondy – „Egonovsky opojná koláž (bez Bondyho)“, kterou její autor a režisér Petr Mančala nastudoval s herci a dramaterapeuty bezdomoveckého divadla Ježek a čížek.
6 repríz: 22. září, 27. října, 24. a 25. listopadu a 9. a 10. prosince 2009.
Premiéra hry Lov na losa a první repríza hry Bufet Bondy (premiérované 12. září 2009) se uskutečnily v rámci Ozvěn festivalu Hic sunt leones.
Poslední představení obou her v prostoru Pilot byla zase součástí festivalu Looserfest (8.–10. prosince 2009), který vyvrcholil oslavou 10. výročí časopisu Nový Prostor.
Ondřej Prcín, koordinátor tohoto projektu, vytvořil pro soubor Kunsthaus Sananim nové webové stránky.
Wittgensteinové na Kladně
www.skutecnost.cz/wittgenstein
Z důvodu pozdního zajištění finančních prostředků se projekt na text divadelní hry Ladislava Čumby uskutečnil v omezeném rozsahu. Projekt začal 20/02/09 v centru současného umění DOX s podtitulem Work in Progress, s původně avizovaným hereckým obsazením. Dne 26/04/09 pak proběhla jednorázová akce s názvem 120 let od narození Ludwiga Wittgensteina; Praha – Olomouc
– Vídeň – Praha: dobrodružná výprava za hranice hranic poznání. Premiéra inscenace textu divadelní hry proběhla 25/09/09 v Hornickém skanzenu Mayrau (Vinařice u Kladna) v provizorním obsazení členy divadla „Theatre de liberté“ pod režijním vedením Radka Tůmy. Dne 30/12/09 pak proběhla pražská premiéra v industriálním prostoru Hala C v Libni. v návaznosti na stipendijní pobyt autora v Krakově (listopad/prosinec) byla část hry přeložena do polštiny a formou čtení 6. 12. prezentována v krakovském klubu Lokator.
Výhled a další pokračování projektu je závislé na získání finančních prostředků, v roce 2010 bude část hry přeložena do němčiny a ukrajinštiny a připravuje se její vydání tiskem. Rovněž režisér Radovan Sibrt pokračuje v natáčení filmu vycházejícího z této hry.
Literární čtení ve skutečnosti
www.skutecnost.cz/lit
v rámci projektu proběhlo všech 12 plánovaných pořadů, které bylo nutné z důvodu uzavření realizovat v náhradních prostorech. Čtení a akce v rámci tohoto projektu byla i přes drobné výkyvy navštěvována, požadovaného průměrného počtu návštěvníků však bylo dosaženo jen díky sérii vystoupení v rámci akce „Zažít město jinak“ – literární čtení Skutečnosti Open Air.
O jednotlivých akcích postupně začala přinášet zprávy média – Česká televize – pořad Knižní svět, Literární noviny, týdeník A2 atd. Nejdůležitějším cílem, jehož bylo dosaženo, je spolupráce s předními odborníky v oboru – např. germanistkami Alicí Staškovou a Alenou Mrázkovou, či romanistou Jiřím Pelánem. ti pro projekt poskytli své překlady již dříve publikované (J. Pelán v případě Mallarmého, Becketta) či vytvořili nové
(A. Stašková u Büchnera/Celana). Byl tak naplněn požadavek vytvoření jakési volně šířitelné antologie českých textů – ostatně i databáze Národní knihovny ČR zařadila stránky o. s. Skutečnost do projektu digitálního archivu NK ČR. Básník Pavel Ctibor (akce připravená Martinem Vlčkem 25/06/09) byl v užší nominaci na cenu Magnesia litera 2009 v kategorii Poezie a naše akce byla jedinou prezentací tohoto textu. Projekt bude pokračovat i v roce 2010 v lokalitě Praha 10 v kavárně Shakespeare a synové.
Koordinátor projektu Ladislav Čumba samostatně připravil 9 akcí, 2 akce připravil ve spolupráci s Viktorem Debnárem a jednu akci pro projekt připravil Martin Vlček.
Situace o. s. Skutečnost v době před realizací projektů
Ještě začátkem roku nás manageři hostelu Czech Inn ujišťovali, že můžeme počítat s opětným zahájením provozu v prostoru Skutečnost nejpozději v létě 2009. Stavební firma, která měla rekonstrukci provádět, však odstoupila od zakázky a začalo hledání jiné firmy. Do hry navíc vstoupil majitel nemovitosti spravované firmou impact corti a situace začala být zcela nepřehledná. v květnu jsme proto byli nuceni začít hledat náhradní prostory pro realizaci projektů. Zprvu se nám zdál vhodný karlínský prostor Underground (Křižíkova 45) a zahájili jsme předběžná jednání s jeho provozovatelem Petrem Krejčou. Nakonec jsme dali přednost méně osobitému, ale prostornějšímu a technicky dostatečně zajištěnému prostoru bývalého Kina Pilotů ve vršovicích (Donská 19). K tomuto rozhodnutí nás přiměla také skutečnost, že se tento prostor nacházel jen asi 50 metrů od našeho předchozího působiště, a zdál se proto být z hlediska kontinuity a naplňování projektových záměrů nejvhodnějším kandidátem v naší nouzové situaci. v červnu jsme proto s jeho australským provozovatelem Johanem Radem uzavřeli nájemní smlouvu (na úterky od září do prosince 2009). Naším cílem bylo tento náš „azyl“ kulturně oživit, což, jak se ukázalo, nebylo možné především díky odporu, který naší snaze kladl provozovatel prostoru neobeznámený s českým kulturním prostředím a sledující převážně obchodní zájmy.
Další události
V březnu byly naše webové stránky vybrány Národní knihovnou ČR jako kvalitní zdroj, který by měl být uchován do budoucna a stát se součástí českého kulturního dědictví.
V září se konala valná hromada sdružení.
V září jsme organizovali Ozvěny festivalu Hic sunt leones.
Od září nám v rámci programu Evropská dobrovolná služba pomáhala Anne–Claire Barriga z Francie.
V říjnu jsme v rámci a evropského programu culture podali žádost o podporu mezinárodního projektu představujícího soudobou komorní operu v Praze, Brně, Bratislavě a Vídni.
V říjnu jsme také upořádali pražské vystoupení brněnského komorně–operního souboru Ensemble Opera Diversa u příležitosti 10. výročí jeho vzniku. ve dvou programových blocích zaznělo celkem 8 minioper.
V průběhu roku 2009 podali celkem 14 grantových žádostí na nové projekty.
Seznam kulturních akcí uskutečněných v roce 2009
Divadlo
Kunsthaus Sananim – Lov na losa (premiéra a tři reprízy)
Ježek a čížek – Bufet Bondy (6 repríz) T
Theatre de la liberté – Wittgensteinové na Kladně
Opera
Ensemble Opera Diversa – Loupežnická nevěsta, Muž a žena v loďce, Zpívající ženich, Listonoš aneb Krytí plemenné něvské maškarády, Mluvící dobytek aneb Tajemné kosti, Odchod
O. s. Skutečnost – uvedení miniopery the Parrot (v rámci oslavy 140 let od úmrtí E. A. Poea).
Hudba
Jan Svoboda (tahačka, drnkačka), Jiří Mottl (saxofon), Vratislav Brabenec (saxofon), Eli Keszler (US), DJ Reverend, BJ TZARR, Michal Marijánek, Andrej Boleslavský, Kotulán & Korbelář, Abig Jarda Jeřábek & Tonda Pěnička (Garage) Skupiny: tubové kvarteto Síla, Abiďas (z Benátek nad Jizerou), O.T.K., SM Lomoz, Kurangbe, JTNB, B4 (z Nového Boru)
Film
Burma VJ – Reporting from a Closed Country (Anders Ostergaard, 2008 – film poskytla o. p. s. Člověk v tísni), Topeklabraní (Jan Svoboda, 2005), Konec léta (Jan Svoboda, 2009)
Výtvarné uměmí a multimédia
auto*mat (Jugoslávská ulice – nám. Míru)
– tři paralelní akce ve veřejném prostoru: velkoformátová grafika Tomáše Roubala a dvě performance: ekologicko–hudební Jana Muschy a antiaktivistická produkce auto*gang
Konfrontace nejaktuálnější malby studentů FUOU (Ostrava) a VŠVU (Bratislava) v ateliérech Praha–Úhonice: Pavel Dvořák (Ostrava), Patrícia Koyšová (Bratislava), Pavla Malinová (Ostrava), Eva Mikulášová (Bratislava), Hana Mikulenková (Bratislava), Pavel Ptáčník (Ostrava), Kristína Šimeková (Bratislava), Lucia Tallová (Bratislava), Jan Výtiska (Ostrava).
Velkoprostorová nástěnná malba: 6*45m (Tomáš Roubal) a Broken Head (Magdaléna Peševa)
Malba 2 čerstvých absolventů VŠVU (Bratislava) doplněná 4 již zavedenými výtvarníky bratislavské scény: Roman Bicek, Ludka Hrachovinová, Hana Mikulenková, Palo Čejka, Lucia Pelikantová, Kubo Fröhlich, Zuza Knezlová.
Nové obrazy ostravského výtvarníka Jana vVýtisky inspirované počítačovou grafikou.
Literatura
Akce na motivy textů těchto žijících autorů: Marcello D´Orta, Jiří Kárnet, Pe tra Hůlová, Ondřej Mrázek, Jáchym Topol, Barbora Gregorová, Pavel Ctibor
- těchto klasických autorů: Samuel Beckett, Edgar Allan Poe, Jaroslav Seifert, Stephane Mallarmé, T. R. Field, František Palacký, Georg Buchner, Paul Celan, Bohuslav Brouk, Jiří Kolář
- v těchto nových překladech: O. Mrázek, A. Mrázková, A. Stašková, J. Pelán, I. Petlan ad.
Ohlasy v médiích
O akcích sdružení Skutečnost referovala Česká televize, Český rozhlas, Literární noviny, Divadelní noviny, Mladá fronta Dnes, týdeník A2 a další média.
Místa působení
Akce se uskutečňovaly v bývalém Kině Pilotů (Donská 19, Praha 10), v Centru současného umění DOX (Praha 7), v kavárnách Shakespeare a synové (Praha 10), Krásný ztráty (Praha 1), Mlýnská (Praha 1) a café Sladkovský (Praha 10), v Hale C (Praha 9), v Trafačce (Praha 9), na vyšehradském hřbitově, na Kavčích horách, na ulici Jugoslávská (Praha 2) a v Atelierech Praha Úhonice, Praha 5.
Hospodaření v roce 2009
Celkové náklady a výnosy z hlavní činnosti v roce 2008 (v Kč)
| Daňové náklady |
|
|
Spotřebované nákupy |
47849,00 |
|
Služby |
477626,00 |
|
Osobní náklady |
59553,00 |
|
Daně a poplatky |
256,00 |
|
Ostatní náklady |
1006,90 |
|
Celkem |
586290,90 |
| Nedaňové náklady |
|
|
Služby |
1404,00 |
|
Ostatní náklady |
0,50 |
|
Celkem |
1404,50 |
| Daňové výnosy |
|
|
Tržby za vlastní výkony a za zboží |
36080,00 |
|
Ostatní výnosy |
151,55 |
|
Přijaté příspěvky |
186464,00 |
|
Celkem |
222695,55 |
| Nedaňové výnosy |
|
|
Provozní dotace |
365000,00 |
|
Celkem |
365000,00 |
Rozvaha ve zjednodušeném rozsahu k 31.12.2009 (v celých tisících Kč)
| AKTIVA |
|||
|
|
|
k pvnímu dni |
k poslednímu dni |
|
A. |
Dlouhodobý majetek celkem |
|
|
|
I. |
Dlouhodobý nehmotný majetek celkem |
|
|
|
II. |
Dlouhodobý hmotný majetek celkem |
|
|
|
III. |
Dlouhodobý finanční majetek celkem |
|
|
|
IV. |
Oprávky k dlouhodobému majetku celkem |
|
|
|
B. |
Krátkodobý majetek celkem |
23 |
133 |
|
I. |
Zásoby celkem |
|
|
|
II. |
Pohledávky celkem |
||
|
III. |
Krátkodobý finanční majetek celkem |
23 |
133 |
|
IV. |
Jiná aktiva celkem |
||
|
Aktiva celkem |
23 |
133 |
|
| PASIVA |
|||
|
|
k prvnímu dni |
k poslednímu dni |
|
|
A. |
Vlastní zdroje celkem |
23 |
133 |
|
I. |
Jmění celkem |
3 |
133 |
|
II. |
Výsledek hospodaření celkem |
20 |
|
|
B. |
Cizí zdroje celkem |
|
|
|
I. |
Rezervy celkem |
|
|
|
II. |
Dlouhodobé závazky celkem |
|
|
|
III. |
Krátkodobé závazky celkem |
|
|
|
IV. |
Jiná pasiva celkem |
|
|
|
Pasiva celkem |
23 |
133 |
|
Účetnictví zpracovaly: ing. Světlana Čapková a Lucie Varkondiová
Partneři
Ježek a čížek o. s. – divadlo lidí bez domova
Centrum pro integraci cizinců o. s.
Sananim o. s. – péče a léčba závislostí na nealkoholových drogách
META o. s. – sdružení pro příležitosti mladých migrantů
TAP o. s. – Evropská hudební škola pro handicapované
Provokátor.org
Auto*Mat – iniciativa za bezpečnou, zdravou a živou Prahu
A4 nultý priestor – centrum súčasnej kultúry
rgb s.r.o.
Jlbjlt.net – kulturní server
Freemusic.cz – hudební server
Beseda u bigbítu – hudební festival
Reengine s.r.o. Revolver Revue
Nakladatelství Fra
Art Box – portál pro výtvarné umění
Podpořili nás
Magistrát hl.m. Prahy
Ministerstvo kultury ČR
Reengine s.r.o. – sponzorování domény skutecnost.cz
Shakespeare a synové s.r.o. – dar, pohoštění a poskytnutí techniky
O. s. Ježek a čížek zapůjčení osvětlovací techniky
Nakladatelství Argo – knihy
Czech Inn Hostel – dar
Lindsay Elizabeth Elms – dar
Nikola Bukajová – dar
Poděkování
Abigail Kozlíková, Alena Mrázková, Alice Stašková, Anne-Claire Barriga, Dagmar Šubrtová, David Průša (Shakespeare & synové), Ivana Rumanová, Jakub Balabán, Jakub Daníček, Jakub Hradílek, Jan Korselt, Jan Kroupa, Jan Plesl, Jana Tyrlichová, Leona Smyčková, Lukáš Moulík, Lukáš Strnad, Magdalena Hrubá, Martin Karel Světlík, Martin Kotas (Mlýnská kavárna), Martin Ovčarov, Martin Vlček, Michal Cáb, Milena Fabiánová, Nathalie Frank, Omri Goz, Ondřej Skala, Pavel Drábek, Petr Marek, Petr lysáček, Radek Rubáš, Rastislav Chorvát, Tomáš Papáček, Tomáš Řezba, Vktor Debnár, Zuzana Horvatovičová
Grafici: Magdalena Hrubá, Matouš Mědílek, Rastislav Chorvát, Vladislav Unger
Mediální podpora: týdeník A2, Provokátor, servery: jlbjlt.net, provokator.org, divadlo.cz
Statutární orgány a členové v roce 2009
předseda: Mgr. Ondřej Prcín
místopředseda: Mgr. Ladislav Čumba
člen rady: Mgr. Jan Vincenec
předseda revizní komise: Jakub Grolich
mentor: Michael Allen
členové: Jan Svoboda, lindsey Elms, Jana Černá
Kontakt
www.skutecnost.cz
email: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
tel. +420 728 927 118
IČO: 27058875
DIČ: CZ27058875
transparentní účet 2905640001/5500
Chlumova 11, 130 00, Praha 3
MARE BOHEMICUM
Jiří Brynda
Jednoho podzimního odpoledne si pan Krákora zase vyšel jen tak na vycházku do parku. Chodíval sem vždycky rád, protože uprostřed parku byl rybník obývaný celou řadou kachen. Pan Krákora je chodil krmit. Zabrán pohledem na vodní hladinu a na roztomilé reakce jednotlivých ptáků na jeho seschlé housky, osvobozoval se od zlostných myšlenek ohledně lidské společnosti. Pan Krákora byl totiž zraku bystrého a smýšlení příkrého, a jakožto takový byl novinářem s dobře prořízlými ústy. Zpočátku do toho šel s velkými nadějemi – nikoli pro svou osobu, ale ohledně osvícení a následné nápravy lidstva a společnosti, což pro něho neznámo proč vyplývalo druhé z prvního – ale teď už se cítil být unaven. Zadáven každodenním přívalem informací, o které se zbytek obyvatelstva starat nemusí, když nechce, otupen studiemi studií, které ho stále méně zajímaly, všude jen šero slov, někdo třeba vymyslí nebo zjistí něco zajímavého, ale stejně z toho budou jen slova, slova, slova, uvězněná v kleci médií, která jsou tu přece k tomu, aby lidi bavila, ne aby je podněcovala k akci. On už taky k žádné akci podněcovat nehodlal. Nevěděl k jaké. S celkem byl sice nespokojen, ale jeho jedinou aktivitou bylo obdenní zlostně ironické remcání ve sloupcích, které navíc ani zdaleka nebyly placeny podle jeho představ. Napsal už jich hromady a ke kýžené změně to nevedlo. A pořád zůstal jen sloupkařem. Bylo mu 38 a byl unaven. K tomu je třeba připočíst, že byl starým mládencem, na což si už dávno zvykl a opak – zřejmě mladý mládenec – mu přišel nemyslitelný. Co se domácnosti a společnosti týče, měl řadu kamarádek, které ho navštěvovaly a tak trochu se o něho staraly. Odměnou jim byly páně Krákorovy politicko-životní meditace, staré historky, které už většinou slyšely poněkolikáté, ale z neznámých důvodů mu to nedávaly najevo, víno a obskurní vtipy. Obýval menší příjemný byt na Vinohradech, samozřejmě bez výtahu. Majitel byl lenivý. Každý pátek chodil pan Krákora do hospody, kde byl členem určitého neurčitého kroužku štamgastů. Ale jen když se opil, cítil se tam doma.
Jeho krajané na něho z nějakého zvláštního důvodu a nějakým zvláštním způsobem vůbec působili tísnivě. Už od dětství. Spolužáci byli příliš hluční, rychlí, a občas ho napadali. Ani později se to moc nezlepšilo. Co kolem sebe pozoroval, na univerzitě i v profesním životě, byla předstíraná přátelství, kterými se napříč šířila mlha lhostejnosti, a ze všeho dění a mluvení dělala rozpadající se loutkové divadlo. Pan Krákora se už považoval za člověka bezcitného, ale přesto – nebo právě proto – spravedlivého. Trpěl bystrozrakem, který mu umožňoval málo citu. Nebo naopak. Člověk neví.
Rozdělil poslední kousek poslední housky, narovnal se, strčil do kapsy prázdný sáček a zahleděl se na protější břeh. Melancholie obydlená rákosím, chodníkem s pár loudajícími se chodci a nade vším žlutavě červené stromy. Proč do tohoto okamžiku nelze uzavřít celý život navždy? Už žádné sloupky, jen tahle středočeská podzimní démonie? K dovršení páně Krákorova melancholického pohnutí vplula do záběru osamělá labuť. Zlehka otáčela krkem a plula táhle vpřed.
Dál už to nešlo. Pan Krákora se sebral a vrátil se na chodník, po němž se vydal na menší obchůzku. Tváře umrlých pradávných bůžků a faraónů na spadaném listí. Odpadkové koše. Shrbená stará žena s košíkem a o holi, která se na úpatí lesa posedle snaží najít houbu. Pozítří má přispět sloupkem. O čem má psát? O pocitu dušení v české kotlině? Tolik zplodin a tolik kryptického žvástu? Tolik nafoukaných mrožů na hladině, jeden prázdnější než druhý, ale podle dohody jsou všichni minimálně stejně důležití, a žádný nešetří mikrofony a televizními studii /je-li moderátor z jejich hlediska „korektní“/ a před voliči se kroutí jako tasemnice. Taky prázdné. A vítr sem nezavane, protože všude kolem jsou hory, nejsou sice moc vysoké, ale jsou tam a na mysl národa to už po staletí působí. Ano, to bude ono! Další papírová bomba a ticho a nedostačující honorář. Mroži na jeho hlásek serou horem dolem. Navíc jeho zjištění není vůbec objevné.
Za těchto neradostných úvah byl nucen se vysmrkat. Zatroubil do velkého bílého kapesníku, a když ho duchanepřítomně strkal zpátky do kapsy, nevšiml si, že mu upadl. Hodlal kráčet dál.
„Pane, upadl vám kapesník! Takový krásný…“, zaslechl náhle hlas, a vyšel ze svého vnitřního soustředění a spatřil mladou ženu v černém kabátku, kterak se mu shýbá pro kapesník. Vztyčila se a se zářivým úsměvem mu ho podávala. Pan Krákora byl zaskočen a čímsi zasažen. Okamžitě vycítil, že takovéto bytosti se nenacházejí na každém rohu, a právě nezvyklost této bytosti ho vyváděla z míry. Bylo to, jako by vedle něho spadla kometa a zastavila se těsně nad zemí.
„Neměl byste být tak roztržitý…“, a pořád se usmívala.
„Promiňte.. Děkuji… Aha. Uvědomuji si, že by to mělo být naopak…“
„Z toho si nic nedělejte. Ale že jsem tak smělá, nad čím jste to tak krásně přemýšlel? Jestli nechcete, nemusíte odpovídat.“ A zase ten úsměv.
„No, já odpovím, ale zajímalo by mě to ´krásně´… Nevěděl jsem, že přemýšlení může vypadat ´krásně´.“
„Hmm“ a zatvářila se tajuplně, „to pozná jen žena. Vy se zřejmě nedíváte často do zrcadla, jen při česání a holení, že ano? Ne že byste vypadal ošuměle, ale zkušená žena pozná, že o sebe moc nedbáte. O čem jste to přemýšlel?“
„O své práci.“
„Aha“, a dali jsme se zvolna do kroku. „A v čem spočívá vaše práce?“
„Moje práce? Ve žvanění. Prskám, tudíž jsem.“
Zamyslela se, a její výraz se náhle stal dojemně dívčím. „Nechte mě hádat. Jste spisovatel?“
Hahaha. „Svým způsobem. Ale není to to, co si myslíte.“
„Takže jste novinář!“, pravila bystře.
„A nejste vy Pýthie?“
„Ne, já nevěštím, já se jenom koukám kolem sebe. A o čem přemýšlí takový novinář na procházce v podzimním parku? Viděla jsem vás, jak sám krmíte kachny. Myslím, že je to velmi roztomilé a u novinářů nezvyklé.“
„Možná, že jsem nezvyklý novinář.“
„A o čem že to píšete? Každý novinář má přece svou specializaci.“
Naběhla si tak daleko, že pan Krákora dostal chuť dělat si z ní legraci. „Hehehe. O Mare Bohemicum.“
„České moře? Vy si často čtete v Shakespearovi.“
„Nečtu. Ale jestli to nevíte – promiňte, já se jmenuji Oldřich Krákora, Olda. Smím znát vaše ctěné jméno? Jinak se mi vás špatně oslovuje.“
„Smíte. Barbora Světelská. Ale já vás znám z novin, pane Krákoro, na vaše články se vždycky těším. Tak dobře tnout jako vy umí málokdo.“
„Sloupky“, opravil ji pan Krákora, „ale abych to dovysvětlil s tím mořem. Jestli to nevíte, tak v hlubokém pravěku tady mezi těmi českými horami bylo skutečně moře. A ono tady taky zůstalo. Akorát je z něho rybník.“
„A proč?“
„Nevím. Něco hluboko uvnitř se změnilo. Vždyť jste tvrdila, že se koukáte kolem sebe. ´Z kaprů nestanou se štiky´, praví básník, a: ´z kurníků nevzlétnou orli´.“
„Jo, Dyk“, utrousila, čímž pana Krákoru zaujala z nové stránky a hlavu při tom měla zasmušile sklopenou.
„A kdy ta změna začala?“
„Nevím. Mě z takových otázek bolí žaludek. V mládí jsem se jimi intenzívně zabýval, a od té doby mám žaludeční potíže. Ne pořád, ale vrací se to. A můžu na to jenom Gastrogel, protože ten rozpustím ve vodě, jinak mám problémy s polykáním, takže prášky moc nemůžu.“
„Hypochondr“, konstatovala surově a troufale, „ale ti bejvaj zajímaví. Rozhodně mají předpoklady k fantazii“, a vzhlédla na pana Krákoru pohledem, který jako by ho s úsměvem bral na milost. „Kupte si Domácího lékaře, uvidíte, jak budete inspirován. Ale ještě k tomu rybníku. Proč mu pořád říkáte Mare, když sám tvrdíte, že je to rybník?“
„Tak. Z nostalgie.“
„Podívejte, máte vy ženu?“
Teď se podíval pan Krákora na ni. Její pohled byl skutečně tázavý, vyčkávavý. Něco říct musel, ale začínalo mu taky docházet, že je tady poněkud zpovídán. „Nedomnívám se, že bych mohl být majitelem cizí osoby.“
„Ani přechodným?“
Pan Krákora se na ni opět podíval: měla mandlové oči, překrásné, ale panu Krákorovi na okamžik přišlo, že na něho dopadají s jakousi vlaze hřejivou lhostejností, která se vyznačuje tím, že nemá hranice, a ačkoli je to lhostejnost, je palčivá. Nespadnout se do nich nedalo. Měla špičatý nos.
Mám psát ten zasranej sloupek, vyjevilo se v páně Krákorově mozku, když se ráno probudil doma vedle … - Bar---? Barborka? Baruška! ano! Ta ještě spala. Pan Krákora ponadzvihl deku a podíval se na to tělo. Hlavně křivky ho zajímaly. V kombinaci s tak úžasně bílou pletí, která přímo pěla o nevinnosti. Prdelka. To je centrum její nevinnosti, napadlo ho pámbuví proč. Políbil prdelku. Byl omámen tou krásou, ale nechtěl ji budit. Tiše šel čůrat.
Sedl si za stůl a začal rozvrhovat svůj sloupek. Mare Bohemicum. Celá ta armáda bludně plujících lodiček, kde ani kapitáni si nevidí do úst a všemu dohromady je stále umožňováno pokračovat. A tady tato žena. Co mi to vnuká pocit, že právě ona, její bytost, její barva, její dech, její vůně, vlasy… by to celé mohly rozetnout? Postavit ji proti agónii! Jako mořskou pannu ji vrhnout do rybníka, a pak už nebudu muset žvanit. Ale kdo mě bude platit za neexistující sloupky? Ne, perly klesají ke dnu, napadlo pana Krákoru blbě.
„Co to tam děláš, Oldříšku?“, tázala se nečekaně probouzející se Barborka, zajisté se tázala ze dna. „Brousím si pero. Musím napsat sloupek.“
„A o čem to budeš psát?“
„O Mare Bohemicum, už jsem ti to říkal.“
„Jo, to je ten rybník, už si vzpomínám. A kachny!“
„Jo, i mroži. Přemnožili se.“
„Mroži v rybníce? Nespletl jsi se?“
„Nikoli. Tvrdila jsi, že se koukáš kolem sebe.“
„No jo, to máš pravdu Oldříšku. Ale mrože na rybníce, to můžeš myslet jen jako metaforu.“
„Asi jo. Ale to je úplně jedno. Jsou to mroži. Máš ty vlastně vůbec muže? To´s mně ještě neprozradila.“
Barbora se zapýřila. „Mám. Ale je tolerantní a je architekt. A je na vozíčku.“
„A to tě teď nepostrádá? Nepotřebuje připravit snídani?“
„Nech si ty invektivy. On je samostatný.“
„Aha, ale když si tě bral, tak ještě nebyl na vozíčku, že ne?“
„Ne, ale potom jsme jednou jeli autem…“
„A ty jsi řídila. Už je mi to jasné.“
„Oldříšku, nebuď tak hnusnej.“
„Nejsem hnusnej, já jdu snídat.“
Uskutečnila se vskutku snídaně, při které Oldříšek dál pozoroval svůj neobyčejný objekt, který u snídaně nehovořil, pouze žral. Znovu dostal ten nápad s kometou. Ona snad vůbec není normální. Když dojedla, přála si hudbu. Prý je to jedno, co to bude. Něco hezkého. Oldříšek vyhrabal svého oblíbeného ranního Ravela. Bolero, které si zpravidla pouštěl po snídani. Mandlové oči se zkalily. „Oldříšku, ty musíš napsat ten článek!“, pravila Barbora. nečekaně při prvních tónech Bolera. „Jo, v tom případě ty musíš jít opečovávat svého muže. Nerad bych, aby se na mě zlobil.“
„Oldříšku, ty jsi hlava otevřená, ty ten článek napíšeš. V tom ti věřím. Ale víš, co bys tam měl napsat? Že celé slavné Mare Bohemicum je vetešnictví. A nedá se ani říct, že by to bylo vetešnictví Evropy, je to vetešnictví vlastních chcíplých ryb. To budou ti tvoji mroži.“
Oldříšek rozpoznal, že tady dosnídala chytrá žena, a že by ji ještě neměl tak rychle propouštět. „Co tím myslíš? Copak nejsme Evropané?“
„Trochu. Ale jinak jsme Mare Bohemicum, vždyť jsi to sám říkal.“
„Aha“, v tom měla pravdu. „A proč to musí být zrovna vetešnictví? A proč ty ryby musejí být chcíplé?“
Zadívala se na Oldříška démonicky. „Copak jsem ti to neříkala? Já se koukám kolem sebe.“
„Ale kurva, to není možný, pak jsme teda zkumavka Evropy, aby viděla, kde může taky skončit.“
„Tím se nezabejvej Oldříšku, ten článek napíšeme spolu!“
„Sloupek“, opravil ji Oldříšek, a zase si se špatným svědomím vzpomněl na zanedbanou snídani páně architektovu. „A o čem to budeme přesně psát?“
„Už jsme si to vyložili. Vetešnictví a chcíplé ryby. To je jednoduché. My jsme se tady na okolí vyvzdorovali jako národ, abychom pak zjistili, že nevíme, co se sebou máme dělat. Jenom ekonomie a chcíplé ryby. Jedna zajímavější než druhá. To už je solidní námět, ne? S tím už se dá něco dělat.“
Oldříšek soudil, že ano. Něco podobného měl ostatně taky na mysli. „Dobře. Ty napíšeš první tři věty. Já pak budu pokračovat.“
„Papír a tužku.“
Oldříšek jí to dodal. Chvíli přemýšlela a pak to začalo. „Žiji zde už od narození, a musím vám, milí rodáci, sdělit, že zhola nejsem spokojena. To, že obýváte rybník, vás neopravňuje k žabím mravům. Vykoukněte přes pahorky, do nozder nasajte evropský vzduch…“. Tady jí došla pára a navíc jí zazvonil telefon.
„Haló? To jsi ty Honzo, aha. Já jsem se tady zapomněla na Vinohradech. Teď budeme s jedním novinářem sepisovat článek. Mare Bohemicum se to jmenuje. Tam jim to natřu.
Ale pak ti udělám doma oběd. Koprovku s knedlíkem. To už se oblizuješ, co?“
Jestli se oblizoval nebo ne, Oldříšek nezaslechl. Pořád se zabýval svým nadcházejícím sloupkem. „Tak podívej“, pravil po ukončení telefonátu, „musíme se ujednotit, o čem budeme psát. Ty jsi říkala vetešnictví a chcíplé ryby. A ekonomie. A národ, co neví, co se sebou.“
Barbora si zapálila pátou cigaretu a pravila: „Jo, to by mohl být půdorys.“
„No jo, ale na to, co jsi napsala, se dá obtížně navazovat. Je to poněkud neurčité.“
„Neurčité? Tak já ti to zurčitím. Napiš tam: jsme obyvatelé jediné planety, jinou k dispozici nemáme, tak bychom se podle toho měli chovat. A ne si hloupě myslet, že náš slavný rybník je nedotknutelný světovými turbulencemi. A že je vůbec slavný. Jsme jedna planeta!“
„Podívej, Barborko, já nejsem astronom a počítat mě nikdy nenaučili. Tohle je pořád příliš neurčité. O žabích mravech zajisté něco víš, ale máš vhled do podstaty a genealogie uspořádání, které umožňuje jejich reprodukci? Dovedeš definovat žabí mravy a odlišit je od mravů? Víš něco o nejnovějších skandálech? Mezi marebohemickými mroži nebo západními žraloky?“
„Nemám, nevím, a je to jedno“, prohlásila rázně Barborka.
„Tak podívej, já bych třeba chtěl být divoké prase v hlubokém lese. Víš, jaké výhody to skýtá? Je přece známo, že prasata jsou inteligentnější než pes. Ta divoká musejí být ještě inteligentnější. Nechtěla bys být divoká bachyně?“
„Ne, já radši zůstanu ženou. A kromě toho jsi trochu nechutný. Podívej se, kolik tady máš špinavého prádla. To se pak člověk nediví tvým sympatiím k prasatům.“
„Hehehe. Prasata sama jsou čistotná. To lidé je uchovávají ve špíně. A jestli mi ho chceš vyprat, nic nebrání tvým ambicím.“
Podívala se na Oldříška smutně. Další úd mužského rodu, který ji zklamal. „Ano, chci být divokou bachyní, a nosit ti línému bukvice.“
Oldříšek si neuvědomil jemnou ironii, protože ho zaujalo téma divokého prasete. „No podívej, to prase bychom mohli zabudovat do toho sloupku. Divoká prasata jsou krásná, troufám si tak říci, lidmi zotročená prasata jsou na tom hůře, ale uvnitř jsou pořád krásná. Ale co už se ocitá mimo estetické kategorie, jsou odrodilá prasata, která se zmocnila mikrofonů a médií a začala nepřirozeně funět lidským jazykem. To je zkáza pro lidský jazyk. Ten už nestaví architektury jako v gotice, v renesanci, v baroku a ještě i v 19. století, to už je jen funění přes opuštěný jazyk do prázdna, a já nevím, kam to může vést. Co si o tom myslíš? To už je solidní motiv, ne?“
„Tohle chceš psát do sloupku v jednom z hlavních deníků?“
„Proč ne? Já už jich mám dost.“
„A koho nemáš dost, kromě sebe?“
„To se mýlíš. Sebe mívám taky dost. Proto chodím krmit ty kachny. Ale třeba tebe nemám dost“, a zase mu bleskla hlavou myšlenka na architekta.
Barboře se kouřilo z lebky. „Čili ty vlastně chceš říct, že už nechceme nic říct.“
Ten její architekt musí být neuvěřitelná osobnost, že tohle vedle sebe strpí. „Budeme chrochtat, autenticky chrochtat“, pravil, „to k ničemu nezavazuje. Akorát to musí být vtipné.“
„Jak chceš vtipně chrochtat? Vtip si přece žádá slova.“
„To si nemyslím“, pravil Oldříšek, a začal si připravovat hrdlo, aby předvedl vtipné chrochtání beze slov. Už při přípravách si uvědomil, že to musí doprovázet mimikou, aby to bylo vtipné. Spustil chrochtání. Při prvním zvuku si připadl jako divoké prase pátrající v lese po bukvicích. Sklonil hlavu, předpažil a rukama si lezl jakoby před ni, u toho se tvářil nespokojeně, chrochtal o sto šest, a fungovalo to, protože Barborka se začala usmívat.
„No to by stačilo“, pravila posléze, „a takhle chceš psát článek, jo?“
„Ne, pouze sloupek.“
„Tak podívej, uděláme to naopak. Ty vymyslíš první tři věty, a já budu pokračovat.“
Oldříšek byl sice trochu unaven z chrochtání a prasečí produkce, ale nemohl na to nepřistoupit. „Tak dobře. Zapisuj si.“ A zamyslel se. „Já, divoké prase, přiznávám se, že jsem prasetem. Vy ostatní, chlívná prasata, jistě chápete, že mně to zjednává morální nadřazenost, protože vy se k vaší prasečí povaze nepřiznáváte, možná ve chlívě v rodinném kroužku, ale na veřejnosti ji dokonce popíráte. Já jsem…“
„Ty seš trochu popletenej“, soudila Barborka, „zaprvý seš trochu nafoukanej, za druhý ztrácíš kontrolu, a za třetí – pohybují se tvoje chlívná prasata na veřejnosti?“
„Ne, pouze na dvorku. Ale to stačí.“ Co však Oldříška zaujalo, bylo tvrzení, že je nafoukanej. Vždycky si připadal jako nejskromnější z nejskromnějších. Nikdy nikde nedělal prsa ani nepředváděl bicepsy. Pouze na papíře. Ale tam už ho to začíná srát taky, tudíž ze sebe na papíře udělá divoké lesní prase. Toulá se křovinami a je ve stínu.
„Tak podívej“, pronesl rozhodně, ačkoli ještě přesně nevěděl, kam bude směřovat. „Mare Bohemicum je Mare Bohemicum. Ale my dva jsme divoká prasata, která se u toho moře – v tom moři…“
„Celý je to pitomost. Na prasata zapomeň, budeme labutě.“
Jak se liší labuť od labuťáka? Nějaký rozdíl tam nejspíš bude, ale asi je to jedno. Z nábřeží to stejně nejde rozpoznat. „Tak dobře, budeme labutě. S těma prasatama to bylo asi trochu přehnané. Ale jak se vyjadřují labutě?“
„Zpěvem.“
„Ty už jsi slyšela nějakou labuť zpívat?“
„Ne, já jsem ještě žádnou neškrtila.“
„Tak mě teď začni škrtit, abych začal psát sloupek.“
Barborka byla nevídaná. Skutečně ho popadla pod krkem a začala ho škrtit. „Ty ničemo jeden, ty ulejváku línej, co se tady chvástáš svejma sloupkama? To je akorát vejmluva, abys mohl mít nohy v teple! Co jsi dokázal?“ A pustila Oldříška.
„Eheh, asi tolik, co ty. Co ty jsi dokázala?“
„Já jsem lékařka. Alergoložka. Kromě toho pečuji o svého invalidního muže – a napsala jsem několik románů. To po večerech.“
„Ty píšeš romány? A o čem jsou?“
„Sám víš, jak je to blbá otázka. Jsou ze života. Z Mare Bohemicum, řekněme. A víš, že labuť se za potravou nepotápí, ponořuje jen hlavu?“
„Pozoroval jsem něco takového. Tím chceš říct, že seš vcelku zdravá, akorát máš popletenej kokos?“
„Oldříšku, nebuď tak zlej…:“, a následovala další soulož. Architekt to má těžké.
Oldříšek taky. Musí psát sloupek, a to s labutí. Sám je prý taky labuť. Prase mu bylo zapovězeno. Podíval se na druhou labuť vedle, a viděl, že se už taky probouzí.
„A smím-li se ptát, co teď zrovna staví tvůj muž?“
„Blob. Ale nechtějí mu to dovolit, i když mu to schválili.“
„Ajejej. Nejmenuje se Kostelka a nejde mu o knihovnu?“
„Jo. My jsme si nechali každej svoje jména.“
Teď se Oldříšek skutečně zastyděl. Pana Kostelky si vážil a přál mu všemožný úspěch, ale skutečně netušil, že zrovna jemu tady okupuje ženu.
„No vidíš to. Tak ty seš žena Kostelkova a lezeš do postele Krákorovi. Já si pana Kostelky vážím, a vědomě bych mu to nikdy neudělal. Teď se cítím jako provinilá labuť. A můžeš za to ty. A já mám psát ještě ten sloupek.“
Natáhla se po Oldříškovi, krásnými bílými pažemi. „Ale labuti milená“, pravila, „nebuď tak hloupý. Venca se nasnídá sám, a my tady v jeho prospěch napíšeme sloupek. Víš, že on je ve válce s podvodním obyvatelstvem Mare Bohemicum.“
„Hovno! S mrožema.“
„No vidíš, a jsme zase u těch chcíplejch ryb. A u vetešnictví.“
„Hele. Existuje v tom Mare Bohemicum v tvým pojetí ještě něco nechcíplýho?“
„Ano“, pravila zasněně, „já, ty, můj muž, jeden režisér a tři spisovatelé a dva výtvarníci, ale ty nebudu jmenovat, oni jsou stejně nejsou známí. Ale Oldříšku, uvědom si, že Labuť, Cygnus, je taky souhvězdí nad námi!“
Oldříšek se podíval do stropu. Starý lustr od mámy. Labutě ale také létají, vzpomněl si, a labuť zpěvná prý dokonce pochází z Islandu.
„Poslouchej, je tvůj muž taky labuť?“
„Když zamítneme prase, tak je“, soudil cynicky Krákorův objev a roztomile se usmál. Oldříšek-novinář si vzpomněl na jednoho vtipného mrože, který anglické slovo „blob“ přeložil – a učinil tak nad hladinou – jako „chrchel“. To je úplně jasné. Tenhle mrož, jak se to jmenuje?, David Vodrazil, jeví až děsivou touhu setrvat ve svém rybníku, kde se má dobře, a za kopečky koukat nehodlá. A hodlá to zakázat i ostatním. „Barborko, to je krásné jméno, tvůj muž je vůdce labutího hejna. Pomocí jeho chrchlu s ním poletíme na Island. Chrchel bude sloužit jako základna.“
Barborka se na Oldříška podívala divně. „To seš vlastenec? Vždyť jsi chtěl psát o Mare Bohemicum. A teď už by jsi zase chtěl na Island! Proč zrovna tam? Tam je finanční krize, banky troskotaj.“
„Barborko, já nevím, jestli jsem vlastenec, já jsem labuť. A teď zrovna chci na Island. Tam jsou gejzíry, mlhy a deště a Železné pobřeží. Tvůj muž může letět s náma. A z vysoka pochcat Davida Vodrazila i s jeho chrchlem.“
Barborka se zamyslela. „Ty jsi anarchista. Jsi nezodpovědný. Ten chrchel je třeba nejprve postavit zde, a za to je nutné se brát. Laciný eskapismus nepomůže. A ty máš ještě psát ten sloupek.“
„To mám. Budeme psát o chrchlu?“
„Ne… začneme o mně…“, pravila Barborka jaksi posmutněle.
„To může být zajímavé. A dámy mají přednost. Vstávej a jdeme psát.“
Článek nedospěl daleko a zněl takto:
„Když jsem se do této země narodila, bylo smutné, povětrné počasí“, začala Barborka, „a já preferuji jaro. Tedy jsem se stále musela odříkat. Nevěděla jsem však čeho, věděla jsem pouze, že se odříkám. Nevěděla jsem zpočátku, že to, v čem žiji, není svět, dokonce ani Evropa ne, že je to Mare Bohemicum. Útvar původu pravěkého, který se tu v poslední době až patologicky zaizoloval. Zdůvodňuje to alergií a špatnými zkušenostmi předků. Jeho obyvatelstvo je zpravidla zblbé a bezradné. Každý se stará jen o sebe. Obzory neexistují, zakrývají je dusivé hory.“
Tady ji ovšem Oldříšek, děšen i představou, že by měl pokračovat, zarazil. „Podívej se Barborko, tohle nemá smysl. To jsou zase žvásty. Tohle každý dávno ví. Kořenit jim to humorem už mě delší dobu nebaví. A sledovat nejnovější mroží moudra taky ne. Zabalíme to. Nebudeme mluvit. Poletíme na Island.“
„Ale Venca má slíbenou tu koprovku…“
„A chrchel ještě nepostavil. Říkala jsi, že je taky labuť. Zavolej mu, jestli nechce letět s náma.“
Barborka znejistěla. „A jak tam poletíme?“
„Jsme labutě“, zamával Oldříšek rukama, „asi letadlem. Vím bezpečně, že z Prahy lítají letadla do Reykjaviku. Na internetu najdeme letový řád a peníze mám.“
„Já taky“, pravila trochu uraženě Barborka, „v bance, ale musím se podívat, jestli mám u sebe kartu“, a začala krámovat v kabelce. Oldříšek už zatím na internetu zjistil, že letadlo odlétá v 16´50 a je tam ještě několik volných míst, když zoufalá Barborka zjistila, že kartu u sebe nemá a bude pro ni muset domů.
„Koprovka“, pravil na to Oldříšek, „zavolej mu. Třeba ji může najít a dovézt ji na letiště.“
„Koprovku? Copak ty si myslíš, že si umí udělat koprovku?“
„Hovno, mluvím o tý kartě.“
„Aha. Ale on má svoji taky. Ta je mnohem bohatší než moje.“
„Tak mu sakra zavolej, ať ji s sebou přitáhne taky a na tu tvoji se může klidně vybodnout.“
Barborka koukala na Oldříška zaraženě. „To myslíš vážně? Copak myslíš, že je připravený k letu na Island? Vždyť je vozíčkář. A nemá sbaleno!“
„Ty snad jo?“
Nastala pomlka. „Ne.“
„Já taky ne. Tak půjdeme psát sloupek.“
„Ale co labutě?“
„Labutě budou psát sloupek.“
Barborka se na Oldříška podívala zklamaně. Jako kdyby v jejím srdci něco spálil. Už zase. To je celý její život. „Řekli jsme si přece, že nebudeme mluvit“, pravila trudně. „To nemusíme, ale já musím napsat sloupek.“
„Proč?“
„Kvůli penězům samozřejmě, to by ti mohlo být jasné. A taky, co by mi řekli v redakci, kdyby tam místo mého očekávaného sloupku zelo prázdné místo. Vymrdali by se mnou sakumprdum. I kdybych měl osmatřicetistupňové horečky, ten sloupek napsat musím. Jenom márnice by mě mohla omluvit!“
Barborka se prošla po pokoji. „Márnice, prázdné místo v novinách a peníze“, a opřela hlavu o okno. „To je všechno? To je život?“, pravila ku topení.
„Asi ne. Ale je to tak. Říkali jsme, že nebudeme mluvit.“
„Tak co máme dělat?“, a odvrátila se od okna a pohledem probodla Oldříška.
Oldříšek mlčel.
Zazvonil Barborčin telefon. Chvíli v něm mlčky čemusi naslouchala a pak řekla: „Tak si trhni nohou! Promiň. Já přijedu, ano, večer…“, a konec.
„Architekt?“
Poodešla zasmušilá od okna. „Ano. Jsem zoufalá, nevím, co si mám počít“, a sedla si. „Možná jsem se neměla narodit, protože nesnáším místo. Jedno jediné místo a nacpat do něho celý život. To je přece příšerné!“
Na Oldříška začínalo jít spaní. „Tudíž hledáš jiné místo u mne. Ale to už je obsazené a k závidění taky není. Můžeš cestovat.“
„Na Island? Vždyť´s to zamítl.“
„Ale z čiře praktických důvodů. Nejsme na to momentálně připraveni, tvůj muž čeká na koprovku a já zatím nevím, co bych na Islandu dělal. Tudíž musím napsat ten sloupek. Basta.“
„Napiš ho hezky“, řekla smutně Barborka, a začala schraňovat své věci. „Já půjdu.“ A měla u toho hlavu zase svěšenou.
V Oldříškovi se cosi zlomilo. Vstal a objal ji. „Barborko, nezlob se na mě“, a přitiskl ji blíže k sobě. „Já už jsem takovej, starej mládenec, osamělej vlk, a někdy omylem kousnu. Navíc to může být i profesionální deformace. Mám tě moc rád, Barborko, troufám si říct, že jsem do tebe spadl. Jako do bazénu. Vážím si na tobě úplně všeho. Můžeme se ještě vídat?“
Barborka se vymanila z jeho objetí, zalovila v kapse a vytáhla mobil. „Vem si mobil. Já ti teď zavolám a budeš tam mít moje číslo.“
Překvapený Oldříšek se jal štrachat, kde má mobil, nejspíš v kabátě, ne, tam není, aha, zapomněl ho včera večer na záchodě, když v onom okamžiku telefonoval s Marouskem. Na záchodě ho teď právě zvedal ze skříňky, když mu v ruce zazvonil. Lekl se. Zvedl to. Na druhém konci jistou dobu nic. Oldříšek stál nad mísou a poslouchal, jestli něco nepřeslechl. „Haló?“. Ještě chvíli nic. „Jsi nesnesitelný, ale asi tě miluju.“ Pak zase chvíli nic. „Umíš krásně přemýšlet… A máš krásný kapesník. Zavolej mi a já ti ho vyžehlím.“ Konec.
Ta žena je skutečně neuvěřitelná, napadlo Oldříška, když schovával mobil do kapsy a celé tělo se mu přitom roztékalo něhou. Šel se na ni podívat. Stála už oblečená uprostřed obýváku, zády k oknu, a dívala se palčivě. Pak se to prolomilo v úsměv, jehož koutky ale jakoby se pořád chtěly stáhnout, a řeklo to, skoro šeptem: „Tak se uvidíme. Zavoláme si.“ Oldříšek dostal vlhké políbení a Barborka spěšně zmizela. Koprovka. Architekt. Pan Krákora v prázdnu. Sloupek se před ním tyčil jako egyptský obelisk na Place de la Concorde. Tam bydlel Chopin. Taky melancholik. Na George Sand raději nemyslel.
Pan Krákora lezl na obelisk a opět se i tentokrát, stejně jako předevčírem, snažil vyjádřit. Sloupek byl ovšem zvláštní, na jeho styl nezvyklý. Jmenoval se skutečně Mare Bohemicum, a na začátku pojednával o Libuši, její zdrcující převaze nad běžným obyvatelstvem Mare Bohemicum, co do krásy, co do moudrosti, co do odstupu, co do finálního smutku, který musel nutně obletovat věž jejího jasnovidění, včetně optimistického výlevu o Městě. A ten byl tak patetický, že to už samo zvěstuje přítomnost latentního smutku. Zapletl do toho i Emu Destinovou, pějící z Vyšehradu. Tady má Mare Bohemicum své aiolské harfy! Tady načíná výšiny! Ale pak se mu do toho, nevěděl jak, připletla šílená Viktorka. Zpěvy na splavech a toulky po lesích, a pak s pološíleným výrazem přichází do vesnice žádat potravu. Logiku to dle páně Krákorova překvapeného mínění mělo, poměry se změnily, a co předtím vypadalo tak, vypadá teď onak. Její zpěvy a Libušino proroctví? Proč ne? Viktorka jediná – snad kromě babičky – mluvila výlučně pravdu, právě proto, že vůbec nemluvila, jen vydávala extatické zvuky nad splavem. Když přihlédl k současným poměrům v Mare Bohemicum, měl pocit, že si to dovede docela dobře představit: Libuše na Vyšehradě při svém výlevu, jak se pomalu, nenápadně, ale nezadržitelně proměňuje v otrhanou Viktorku nad splavem. Co způsobilo tuto pozvolnou proměnu? Mroži! To je úplně jasné. Tak dlouho na tom pracovali, až to dospělo tak daleko.
Tato idea se panu Krákorovi hodila, protože teď potřeboval někomu vynadat. Bez toho by sloupek nebyl úplný. Libuše na Vyšehradě v bílé říze. Znamení pološílené ušlechtilosti. Kdo sídlí šikmo naprotí? No samozřejmě, Vrchní Mrož, on je to původně taky kapr, ale prohlásil se mrožem, všichni mu to uvěřili, a pak se za pomoci intrik nechal zvolit Vrchním Mrožem.
Pana Krákoru to přestalo bavit. Co k tomu ještě dodat? Nic nepsat, šel si lehnout a usnul.
Vzbudil se na večer. Nejdřív se mu nechtělo uznat, že už zase nastal čas, za okny se už přece stmívalo, ale čas na sebe nevývratně upozornil prostřednictvím močového měchýře. Ten ranní otrava! Cestou na záchod si vždy rozebíral situaci. Teď nad mísou zjistil, že je neurčitá. Sloupek a Barborka. Barborka a sloupek. Libuše a Viktorka. Dostal chuť vychcat se z podoby a nemuset už nikdy nic říkat. Nebo jen pět jako Ema Destinová. Příležitostně, když na něho přijde rapl. Uznal, že je to nesmysl, v ženských šatech a na podpadcích by působil nemotorně.
Kolik je hodin? Půl osmé. Pomůže mi vymočený močový měchýř napsat ten sloupek? Asi ne, on už se zase dělá neexistujícím. Co mi ho pomůže napsat? Mozek? Ten se zdá být ucpán hleny. Nedomyslí dál než na okraj hlenu. Co je hlen? Odpadní neurčitost sama o sobě. Ha! Mare Bohemicum! Co kdyby to přece jen mohl dodělat? Pak je ale třeba odpovědět si na otázku, odpadem čeho je ten hlen. A to přesně, jinak ho v nepřátelských novinách následně sejmou, což udělají tak jako tak. Hlen v mozku a vymočený močový měchýř, který o sobě nedává vědět. To je všechno, z čeho může vycházet. Jak to může napatlat na Libuši a Viktorku? Může je jenom spatlat a to už ho nebaví. Mare Bohemicum? Osobně povstane a postaví se doprostřed místnosti. Bosý. Toto jsem já, milí přátelé, všude kolem! Mare Bohemicum? Toto jsem já, už jsem to říkal. Ale co s hlavou? Trčí pozoruhodně a z neznámých důvodů vzhůru, a v mozku je hlen. To bude chtít telefonát.
Koho budeme obtěžovat? Marouska určitě ne, ne, žádnýho chlapa vůbec – Barborka! Pan Krákora se zmocnil mobilu a aktivoval číslo.
„Ano? Světelská.“
„Ty ses nepodívala na číslo, které ti volá?“
„No jo, no, já jsem dělala tu koprovku. Venca spí. Napsal jsi ten sloupek?“
„Ne. Jediné, co mě napadlo, po několika ženských figurách, byl už jen hlen. Ten mám v mozku. Možná, kdybych tě viděl, mohl by se hlen trochu rozpustit. Ženy jsou vždycky inspirace, když jsou tak krásné a inteligentní jako ty.“
„Rozpouštějí hlen?“
„Barborko, chceš být skutečně jen zlomyslná, nebo se chceš domluvit?“
Chvíle uvažování. „Tak dobře, já přijedu.“ A položený telefon.
Pan Krákora si šel ještě pro jistotu na chvíli lehnout, že bude přemýšlet, což mu nevyšlo. Asi tak za hodinu ho vzbudil zvonek. Cestou ke dveřím ho zase začal obtěžovat močový měchýř. Za dveřmi Barborka. Rozpačitě se usmívala a nehýbala se z místa. „Výborně, Barborko, děkuji, pojď dál, já teď potřebuju nutně čůrat.“ Barborka se usmála už určitěji a vstoupila. Odebrala se do kuchyně, zatímco Oldříšek s řinčením konal svou nezbytnost.
Když ji dokonal a vstoupil do kuchyně, seděla už Barborka za stolem a tak nějak se usmívala. „Tak se dívej!“ Oldříšek se díval, ale musel se ve stoje dívat stále déle, protože ho fixoval Barborčin upřený pohled. „Jak se daří tvému hlenu?“, zeptala se posléze. To Oldříška osvobodilo, protože skončilo napjaté mlčení a mohl se začít pohybovat. Usedl na židli a zamyslel se nad případnou odpovědí. Uvnitř hlenu mu svítaly jenom ty tři ženské, přičemž ta třetí seděla naproti němu. Vzpomněl si na ten obelisk, po kterém předtím lezl. Ten pařížský ovšem není úplné terno, vzpomněl si naopak – jako kvalitní novinář měl nutné encyklopedické znalosti všeho druhu – na madam Maakaré Hatšepsowet, egyptskou vládkyni a zcestovalou obchodnici, která se nechávala zobrazovat s vousem. Její obelisk stojí dodnes v Luxoru a má 28 metrů. Vyšší zachovaný prý v Egyptě nemají. Co tady dělá ta dáma? Když se snažil napsat sloupek, lezl v duchu po ní, a na vrchol se nedošplhal? 28 metrů? Je pravda, že v poslední době trochu ztratil na kondici. Nejstarší známý obelisk je starý 2300 let, vyskytl se prý v Babylóně. Možná šlo o nácvik na babylónskou věž. Ale jinak to připomíná: erektující pyj, vztyčený prostředníček /polib si víš co!/ nebo, a zároveň – okouzlený pokus o navázání styku s nebesy, zbožnou hybris, která ale nikdy neví, jak vysoko to ještě je.
„Jak se daří tvému hlenu?“, opakovala otázku Barborka.
I zauvažoval znovu Oldříšek. „V mém hlenu se rozbřesklo. Ty jsi obelisk, po kterém lezu. Nebo musím lézt. 28 metrů. Nebo už nevím, ten je vlastně v Luxoru. Ale ty, sedmikrásko, ať už měříš kolikkoli, ty sídlíš na Place de la Concorde! Na tom jsem se usnesl. A taktéž jsem se usnesl, že vyměním sloupek za obelisk. Sedět na hromadě novin už mě nebaví.“
Barborka se dívala soucitně. Co se tady dalo říct? Bezradně se zeptala: „Proč mám stát zrovna na Place de la Concorde?“. „To je blízko Seiny, tam se ti bude líbit. Fouká tam větřík a nejezdí tam auta. A nemají tam obrubníky.“
Barborka se divila, že ještě nešilhá. „A co ještě?“
„Nic. Ale bude ti to tam slušet a já po tobě polezu a možná pak napíšu i ten sloupek.“
„Na mém vrcholu?“
„Možná. Pokud nebude moc svítit slunce. To mně pak nepomůže ani ten bílý kapesník, cos mně ho chtěla vyžehlit. Musím si vyhlédnout počasí pod mrakem. Pak může přijít vyvrcholení, vrcholný sloupek!“
Barborka se ocitla na vlnách neznámé řeky. „Podívej. Máme dvě možnosti. Buďto postel, nebo restauraci.“
„Nebo zkombinovat obojí. Nejprve samozřejmě restauraci.“
Pizzerie a jejich proviant už oba dávno znali zpaměti, svíčkovou a guláš v okolních hospodách dělali s mrzutou omáčkou a mizernými knedlíky, kde to opravdu uměli, bylo na Oldříškův vkus moc daleko, tedy zvolili pákistánský restaurant ob dva rohy.
Úslužný Pákistánec, přítmí, lampy, skoro neslyšné orientální trylky a ničím nerušená intimita. Mlčky studovali své jídelní lístky. Oldříšek nakonec zvolil čočku na pandžábský způsob, Barborka po delším váhání něco s nezapamatovatelným názvem.
Konverzace skoupá, až s vínem a jídlem stoupla nálada a do řeči vstoupilo trochu více vřelosti. Oldříška zaráželo, že Barborka vůbec nemluví o Vencovi. Co tam asi dělá ve svém křesílku nebo v posteli? Vždyť se musí strašně nudit, i když dostal koprovku. Ale přišlo mu nevhodné se zeptat. Barborka zatím mluvila o své práci, vylíčila několik pacientních případů, které ji zaujaly, ale bylo z toho patrné, že svoje pacienty vnímá asi jako dramatické figury na jevišti, jejichž vnitřní aparát je třeba trochu poopravit nebo aspoň předstírat zájem o něj, když si paní doktorka není ničím jistá.
Oldříšek se jí zeptal na její romány, o kterých mluvila v parku a pak už ne. „To jsou moje muka srdce, Oldříšku, bolest z počtu slov a jejich nedokonalosti. Neschopnosti ukončit jejich proud. A dělat to potají a v noci a netušit smysl.“
To už začalo být zajímavé. Oldříšek si vzpomněl na svoje sloupky. „No vidíš to, my jsme spřízněni volbou. Akorát že moje sloupky jsou vcelku krátké, ale musí jich být do týdne strašně moc. A každý týden a už roky. Proto bych chtěl být tím divokým prasetem, co leze po lese, mlaská a hledá bukvice a nikdo už z něho nevypáčí ani slovo. Bránit se budu kly.“
Barborce jakoby trochu zvlhl zrak. Slzy v tom žádné nebyly, ale celá sítnice k nim směřovala. „No dobře, ale pak jsme mluvili přece taky o labutích…“
„Ty jsou komplikovanější a na Islandu je zima. A nejsme sbalení. A ty máš Vencu. A kromě toho jsou úplně pasé, protože ty seš obelisk.“
Barborka chvíli koukala. „Není ti to trochu divné? Obelisk bys měl být ty!“
„Proč zrovna já? Já lezu po zemi a teď mám potřebu na něco vylézt. Kvůli tomu hlenu, co jsem ti o něm říkal. Už mám do mozku nacpaných příliš mnoho bezvýznamných vjemů tady zespoda, tak teď potřebuju nahoru.“
„A to mám jako být já?“
„Nic jiného kolem nevidím. Musíš to být ty.“
Barborce zatrnulo. Jako by se před ní rozevřel vějíř. Místo labutě bude obeliskem, pojede na výlet do Paříže, a Krákora po ní na Place de la Concorde poleze, až bude pod mrakem, a na hlavě jí asi sepíše svůj zdrcující sloupek. Fyzikálně obtížně představitelné, ale vzrušující.
V Paříži byl pan Krákora hospitalizován a psychiatricky vyšetřován poté, co na Place de la Concorde, ozbrojen blokem a propiskou v zubech, se zkoušel za pomoci ukradeného kavarárenského stolku postavit na ramena české občanky Barbory Světelské, která stála přímo pod egyptským obeliskem. Spadl u toho a poranil se na hlavě. Má otřes mozku a v nemocnici bez ustání hovoří, ale česky, pročež povolali tlumočníka z české ambasády, který ho vyslechl a prohlásil, že stále hovoří o dvou významných ženských postavách českých dějin, o Libuši a o Viktorce. Proplétá to nesrozumitelnými polárními fantaziemi o mrožích. Kdo je Libuše a Viktorka se tlumočník Francouzům ani nesnažil vysvětlit. Navštěvovat ho chodí ta dáma, co se po ní snažil lézt na Place de la Concorde.
Dech rozpálené ulice...
Athénská surrealistická skupina
Řádný život, jak dobře víme, nemá happy end, vyjma svého spektakulárního převratu. Pokud nám osamělá šílencova procházka věčnou nocí ukazuje, že objektivní realita je zlou noční můrou, z níž jsme občas nuceni se probudit zoufalým kopáním do jejích ostnatých drátů, křečovitým škrábáním nenabroušeným nožem na její palimpsest, odhaluje vědomé zapletení se do společenských konfrontací, že revolta proti existujícímu, proti „tak to je“ tohoto plně globalizovaného světa, je snově přízračným vybídnutím, jež prosazuje svou, vždy k subjektivním proudům tužeb vnímavou skutečnost. Jedná se o realitu za subjektivní skutečností, utopickou skutečnost, hmatatelnou jen ve své vrtkavosti, skutečnost nadskutečnou. Rebelantské okamžiky jsou vynořená místa nadskutečnosti, křižovatkami, kde se konkrétní utopie sebe-osvobozování stávají opravdu žádanou volbou. Takové okamžiky se nedávno objevily v radikálním studentském hnutí, které již mnoho měsíců dává tisícům lidí nádech ulice, dech opravdové poezie, který se obrací proti ergonomickému životu ve jménu nahého - a proto tak krásně schopného tvorby i katastrofy - subjektivního života.
„Tam, kde tmavne nebe, z kamení vyvstává bezmračný příslib, že už nikdy nebude návratu k běžnosti.“ Tato z anarchistického plakátu vypůjčená věta, vyjadřuje podstatu toho, co se od loňského jara odehrává v ulicích Athén a dosti dalších měst. Muži a ženy, kteří obsadili své školy, kteří se naučili samosprávně organizovat svou každodennost v prostorách až před okamžikem nehostinných pro jakékoli samosprávné gesto, kteří čelili chemické válce a bestiálnímu násilí ze strany ozbrojených represivních zlomků státu, kteří svou přiznaně plodně znesvěcující činností proměnili svatyně panujícího názoru na ohniska kolektivního odporu a subjektivních vymezení sebe sama, kteří tvrdohlavě setrvávali bezmála celý jeden rok na válečné stezce, vyryli do asfaltu linii úniku před normalitou. Již jen proto, bez ohledu na sváry mezi různými politickými strategiemi v nitru hnutí, se můžeme postavit vedle nich a otevřeně vyjádřit naši solidaritu. Již jen proto stojí za to, abychom promluvili, ne coby interpreti událostí, ale jako subjektivity, které volně sázejí na předpoklad autonomie a volí se spojit s těmi, kteří již v aktuálním boji proti šéfům a státnímu útlaku vyzkoušeli tuto sázku na svých vlastních tělech.
Po vystoupení již, abychom volili přesná slova, neexistuje návratu ani alespoň inverze, jednou pro vždy a všude, k životu takovému, jaký byl. I kdyby základní cíle tohoto hnutí byly neúspěšné, i pokud by politiky podrobenosti vzdělávání kapitálu pokračovaly v bytí na denním pořádku, i kdyby byla nálada pro převrat ohrožena zeslábnout do rutinního životního stylu revolucionalizace, ani jeden muž nebo žena z davu, který se v této době ocitl na „druhém břehu“ se k normalitě nevrátí bez toho, aby nesmazatelně necítil ve své subjektivitě necítil stopy toho, že se samotný význam „normality“ citelně proměnil. Prožitek kolektivního zápasu, zahrnutí se do diskusí, obsazení, demonstrací, pouličních bitek se vrývá do činné paměti našeho těla, a z přílivu objektivního času nelze nikdy vymazat mimořádně drahocenný poznatek: že existuje, že může být něco za rytmy s komerční produkcí smířeného života, nebo – což je možná skvostnější – že tato normalita je právě oním zlým snem, z něhož jsme se již probrali. Že každodenně žijeme ve společnosti vykořisťování a útlaku není dozajista zdánlivé nebo fenomenální; je to skutečné, dusivě reálné právě tak jako traumatické. Ale procitnutí z této skutečnosti, která se jeví jako definitivní, totální skutečnost podřízeného, konzumenta, diváka, zbídačeného producenta, tvoří dostatečný důkaz toho, že normalita není ani jediný ani nejlepší ze všech možných světů, že normalita je sama rozdrásaná, stigmatizovaná protiklady, pnutími, která nemohou být odstraněna, antagonismy, jež se potlačují do podvědomí, ale setrvávají v bytí definitivními, že normalita je daností, kterou můžeme opustit.
Navzdory tomu všemu bychom nechtěli, aby nám stačilo, že se pro dav skutečně bojujících lidí v konkrétní souhře okolností vysnilo pole možností za hraničními čárami „normálního života“. Coby surrealisté a surrealistky si chceme ponechat schopnost kritiky, překračovat do otázek politického zájmu, z výhledového místa, které nám zajišťuje prchavé souhvězdí poezie, lásky a revoluce. Důsledkem toho nemůže náš postoj k do budoucnosti propagovanému kontra-reformismu v oblasti vzdělávání než znamenat zásadní zpochybnění samotného vzdělávacího systému, coby systému zotročování ducha, který paušalizuje vztahy moci-vědění, rozděluje role třídního panování/podřízenosti a reprodukuje ideologické strategie přizpůsobení se normalitě společnosti, která je strukturovaná jako jedna všeobecná továrna-vězení. Nemáme žádný důvod zaměňovat zaštítění všeobecného práva na svobodnou tvorbu a rozšiřování vědomostí, a tedy zajištění veřejných záruk tohoto práva, se zaštítěním státem organizovaného a kontrolovaného vzdělávání, které v praxi toto právo zneplatňuje. Nevybíráme si žádného z katů ducha! Obracíme se proti státu a kapitálu, podporujíce pokaždé se objevující ohniska společenského odporu, abychom přispěli k přetržení všech pout, která až dodnes znemožňují přiblížení dialekticky objektivního, veselého a apokryfního, vědění, vzrušeného rozvinutí lidské subjektivity ve znovu-okouzleném světě. Toto osvobozující vědění se klade jako skutečná možnost v okamžicích rebelantské kolektivní činnosti, kdy se vlak kapitalistického pokroku trhá, i když jen na chvilku, když se rozevírá obzor jinakého života. Pole, kde dochází ke zlomu, nejsou vzdělávací instituce ale vzbouřenecká společenská hnutí. A nositelé v analogii k němu, nositelé „poezie budoucnosti“ uprostřed vrávoravě rozvinuté současnosti, nejsou hierarchie státního vzdělávání, ale kolektivity-subjektivity, jež se snaží rozdat vědění o světě, aby ho změnily a ne aby ho interpretovaly, které se snaží promluvit o životě, aby rozbily jeho řetězy a nikoli zkrášlovali jeho bídu.
Existuje i poslední slovo, které je v tomto vyjádření činné solidarity třeba, abychom řekli pohnuti státem dirigovanou propagandou o „zakuklencích“, ne proto, že se nám nelíbí mýtické vyprávěnky, ale protože vkládáme naději v kladný průběh ideologických výtvorů, jenž přihlížejí na ospravedlnění nepřátel svobody. Jediní „zakuklenci“, za které bojujeme, aby si sundali kuklu, jsou každodenní, podrobení své společenské roli lidé, kteří němě nosí masku veselého volícího-občana, šťastného nákupčího produktů, čest milujícího dělníka, dobré hospodářky-manželky, stále ještě hrdého Řeka. Můžeme nesouhlasit nebo souhlasit se současnými praktikami v rámci hnutí, to však vůbec nemění naše přesvědčení, že ve společenské válce proti státu a kapitálu, nemáme žádný prostor pro zanechání rukojmích, abychom souhlasili s izolováním a trestáním vzbouřenců, kteří volí se střetnout prostředky, které sami nahlížejí jako více přínosné.
Mohl-li někdo v roce 1968 prohlásit, že „pod dlažbou je pláž,“ dnes můžeme postoupit dále a hlásat, že pod pláží je asfalt, za normalitou výnosné práce a právě tak výnosné školy, pro bezbariérový pohyb zboží zmapované „mládeže“, je cesta, která se uzavírá řetězy demonstrujících, která se plní hozenými kameny, která je spalována plameny neposlušnosti. V asfaltu, který se vynořil a zvrásnil tektonické desky normality, se poezie tyto dny znovu stala uskutečnitelná.
Převzato z časopisu Klédonas (Κλήδονας), březen 2007
Z řečtiny přeložil Denis Kostomitsopoulos
Buechnerův Lenz očima Paula Celana
Alice Stašková
V roce 1960 obdržel německý básník Paul Celan Cenu Georga Buechnera a při té příležitosti pronesl projev, který nazval Meridian – Poledník. Cituje zde poslední věty Buechnerovy povídky Lenz: „Jeho vezdejší bytí bylo mu nutnou zátěží... A tak žil“ a ptá se: kam se ubíralo Lenzovo vezdejší bytí, jeho zdebytí? Pobyt historického Lenze se snad ubíral do oné moskevské ulice, kde ho jedné květnové noci našli bez ducha. Pravý Lenz, píše Célan, totiž Lenz Buechnerův, ten „kráčel 20. ledna po horách.“ To byl pravý Lenz, nikoli ten, kdož se zabývá uměním, nýbrž Lenz jakožto Já. Tento pravý – Buechnerův Lenz – kráčel 20. ledna po horách a tam se setkal s tím zcela cizím: tam potkal své Já. „... jen mu bylo občas nepříjemné, že nemohl chodit po hlavě“ cituje dál Paul Celan a dodává: „Kdo kráčí po hlavě, dámy a pánové, kdo kráčí po hlavě, ten má pod sebou nebe jako propast.“
Celanova řeč se neustále ptá: odkud a odkdy se počíná báseň, odkud se píše. Ptá se po místě a čase události a po možnosti setkání – s tím cizím, úplně cizím, s Já, s tím druhým. „Každé básni“, píše Celan, „je vepsán její 20. leden. A možná, že se všichni píšeme od podobných dat, a nějakým datům se připisujeme.“ Celan zde zmiňuje dva texty, které sám psal, „od svého vlastního 20. ledna“. Báseň, v níž je slyšet hlasy: „Pojď k nám po rukou, kdo nese lampu, může číst jen z ruky.“ Druhý text je krátká próza „Rozhovor v horách“, kterou Celan napsal po jednom neuskutečněném setkání v Engadinu. Celan zde nechá kráčet člověka po horách, „jako Lenz“. Ten člověk tam potká druhého a dojde k rozhovoru...Celan k těmto textům říká ve svém buechnerovském proslovu, v oné básni i v „Rozhovoru v horách“ „jsem se psal od svého 20. ledna. Potkal jsem – sebe sama.“
Ptáme-li se, kam se ubíralo vezdejší bytí, zdebytí, pobyt Celana historického, podobně jako se Celan ptá na historického Lenze, pak to byl možná břeh Seiny, v níž snad 20. dubna 1970 utonul. Ptáme-li se po historickém 20. lednu Paula Celana, od něhož se psal, může to být 20. leden 1942, kdy bylo na konferenci u Wannsee za Heydrichova předsednictva usneseno tzv. „konečné řešení židovské otázky“. Ptáme-li se po historickém Engadinu Paula Celana, pak je to, jak píše v jednom věnování „Rozhovoru do hor“ Sils Maria, kde pobýval Nietzsche, který chtěl, jak dobře známo, nechat postřílet všechny antisemity. V tomto historickém Engadinu se chtěl Celan sejít s Theodorem W. Adornem, ale nesešli se.
Ale pravý Celan? Pravý Celan je Celan básní, Celan v Engadinu, který podobně jako pravý, totiž ten Buechnerův Lenz ve Vogézách – potkal sám sebe. To je Celan proslovu Meridian-Poledník, který začíná a končí na stejném místě, přitom však obepjal celý svět, který možná překročil onu „trhlinu ve světě“, kterou spatřil pravý Lenz. Protože báseň, říká Celan, může být návrat, návrat domů, setkání se sebou sama, tím úplně cizím, tím druhým, návrat dechu, dechovrat. Zde se může vše obrátit, převrátit, vrátit. Může. Řeč Paula Celana není tvrzení. Jeho řeč se ptá, hledá a možná i nachází – možnost. „Kdo kráčí po hlavě, dámy a pánové, kdo kráčí po hlavě, ten má pod sebou nebe jako propast.“
Výroční zpráva Občanského sdružení SKUTEČNOST za rok 2008
Občanské sdružení Skutečnost je nezisková organizace podporující umění, mezikulturní výměnu a kulturně zaměřené sociální projekty.PŘEHLED ČINNOSTI V ROCE 2008
V roce 2008 jsme realizovali tři hlavní a relativně samostatné projekty: Prostor Skutečnost, Galerie Start a Wittgensteinové na Kladně.
Prostor Skutečnost www.skutecnost.cz
Samostatně nebo ve spolupráci s jinými organizacemi, jsme realizovali 79 dramaturgicky koncipovaných večerů. Během nich vystoupilo více než 150 hudebních souborů nebo individuálních interpretů (z toho 46 zahraničních), uskutečnilo se12 divadelních představení, jeden dvoudenní benefiční festival, 18 literárních čtení, jeden filmový festival a jedna opera. Na programu v prostoru Skutečnost se podílely následující organizace: A.M. 180, o.s. Ježek a čížek, o.s. META, Centrum pro integraci cizinců, o.s. Sananim, o.s. mamapapa, Ars Universum Morta, Art Box, Revolver Revue, Žižkov Film Klub, CIANT.
Průměrná návštěvnost jednotlivých večerů byla přibližně 50 návštěvníků.
Tento projekt grantem podpořila Městská část Praha 10.
Podrobné informace, fotografie a videa z uskutečněných akcí je možné nalézt na www.skutecnost.cz/uskutecneno
Koordinátoři projektu: Ondřej Prcín, Jakub Grolich, Jan Vincenec a Tomáš Papáček
Zvukaři: Martin Brabenec a Martin Kukučka
Galerie Start www.skutecnost.cz/galerie
V rámci tohoto projektu bylo uskutečněno 11 individuálních i kolektivních výstav s doprovodným programem (celkem 29 vystavujících, z toho 7 zahraničních). Představena byla současná tvorba nejen zavedených umělců, ale i svérázných amatérů (Ladislav Šponták) a především tvorba autorů mimopražských (Jan Vytiska, Pavel Pernický, Pavel Dvořák, Tomáš Přidal, Denisa Fialová, Tomáš Roubal). Vzpomínkový večer věnovaný Janu Kotíkovi se paralelně odehrával brooklynském klubu Magnetic Field. Mezi vystavujícími byl také Radim Labuda, držitel ceny Jindřicha Chalupeckého za rok 2008, který v únoru téhož roku provedl homoerotickou site-specific instalaci "Přenos skutečností".
Kurátor: Jan Vincenec.
Wittgensteinové na Kladně www.skutecnost.cz/wittgenstein
Tento projekt vrhající nové světlo na souvislosti mezi Kladnem a rodinou Poldi Wittgensteinové byl veřejnosti představen v rámci kulturně-společenského pořadu Poldi se jmenovala Wittgensteinová, který se odehrál v Hornickém skanzenu Mayrau ve Vinařicích u Kladna. Poldi byla manželkou veleúspěšného rakousko-uherského kapitalisty Karla Wittgenstena a maminkou jednoho z nejvýznamnějších filozofů 20. století Ludwiga W. V komponovaném pořadu byla předvedena ukázka z chystaného divadelního představení, filmové projekce, scénické čtení, hudba v podání tubového kvarteta Síla (Mahler, Mozart a další) a krátká přednáška o filosofii Ludwiga W. od Ph.D. Davida Filipa. Článek s bližšími informacemi o tomto večeru vyšel v revue Kladno-záporno (5/2008). Projekt je uskutečňován ve spolupráci s divadlem Alfred ve dvoře, o.s. Motus, Statutárním městem Kladnem a Rakouským kulturním fórem v Praze.
Koncepce projektu, autor textu: Ladislav Čumba
Režie multimediálních částí: Ondřej Prcín
Režie činoherních částí: Jakub Maceček
Hudba: Jakub Kudláč
Scénografie: Renata Slámková
Produkce: Milena Fabiánová
-----
O vizuální identitu se staral Rastislav Chorvát aka Plastic Fantastic, který vytvořil nové logo, razítko, vizitky a 20 grafických návrhů plakátů a letáků na akce pořádané našim sdružením. Další letáky vytvořili Kryštof Doležal, Matouš Mědílek, Jakub Adamec a další výtvarníci.
V březnu se konala valná hromada a schůze rady sdružení.
V dubnu instaloval Jakub Daníček redakční systém Joomla na náš server.
V květnu jsme kreativně natírali podlahy v Prostoru Skutečnost.
V září jsme jednali se zástupci realitní kanceláře Impact Corti s.r.o., která řídí plánovanou rekonstrukci Prostoru Skutečnost. Měli jsme možnost zasáhnout do definitivní podoby architektonického návrhu a specifikací prostoru.
V průběhu roku 2008 podali celkem 12 grantových žádostí.
Průměrná návštěvnost stránek www.skutecnost.cz byla zhruba 3500 návštěv měsíčně (cca 100 návštěv denně).
K odebírání informací o programu našeho sdružení prostřednictvím e-mailu se k 31.12. 2008 přihlásilo 140 osob.
SEZNAM KULTURNÍCH AKCÍ USKUTEČNĚNÝCH V ROCE 2008
Večery neziskových organizací
META o.s. - 2. výročí fungování Poradenského a informačního centra pro mladé migranty (PIC)
Centrum pro Integraci cizinců - vyhlášení výsledků prvního ročníku ankety Osina roku
Auto*Mat - zakončení cyklojízdy
Sociální divadlo
Kunsthaus Sananim - Fernando Krapp mi napsal dopis
Ježek a čížek - divadlo lidí bez domova - představení Pixy a Potopa světa
Ratten 07 - bezdomovecké divadlo z Berlína - Der gute Mensch von Sezuan
Hudba
2Singles, Akita.y (CH), Alexej Kljujkov, Anhedonia, Antena, Astro (JP), Audiofenky, B4, Beseppy (USA), Birds Build Nests Underground, Blaq Mummy, Bohemica Indica, Capillary Action (USA), Cassete, Castanets (USA), Cityk, Clean Dirt, Daniel Meier, Deathroes (USA), Delilah (AT), Dj Babypuch, Dj Derviš Fiktam Khan, Dj Francois Perrin, Dj Kikoun, Dj Nephilim, Dj Retrox, DJ Romario, DJ Scarecrow, Dope Aviators (SK/FIN), Drewo (SK), Dřevěné pytlí v jutových uhlích, DSKG (SK), Duben v Pešti, Dva, Elektročas, Fetch!, Fiat Eno, Finský barok, Francois Perrin, Gappeq, Gasoline (PL), Guma Guar, Homard, Hotel Ambiente (IT/DE), Hrnce z kredence, I Love 69 Popgejů, Jack Jack (CZ/SK), Jekyllovy slipy, Jessie Evans (USA), JTBN, Justin Lavash (GB), Kadé Chim, Kazety, Kill the Dandies!, King Vitaman, Klec, Kodet, Kocheech, Kolowrat (SK), Kurt D'Haeseleer (BE), L'ahká Múza (SK), Lambsbread (US), Like She, Macula, Mango Gadzi (FR), Manželé Napodzim, Maps in Hand, Marius Konvoj, Markiz Kazimir (SK), MC Mikatchou, Michal Mariánek, Mikrofisch (DE), Mikroloops, Milo, Miloš Dvořáček, Mindofconfused (SK), Miroslav Ottomanský, Miss Ucentou, Mitch & Mitch (PL), Mon Insomnie, Mořská vlna AV, Něco v krabičkách, Nervous Kid (IT), Not Lena´s GangBang (Island), Ondřej Šárek, Opening Performance Orchestra, OTK, Ottaven (IT), Paul Metzger (USA), Philipp Quehenberger (AT), Piko, Plastic Fantastic, Pohřební kapela, Posledné decembrové dni (SK), Prague City Rockers DJ’s, Psychedelic Cirkus (SK), Psychedelický flákač na odstřel, Pulka (DE), Radio Royal, Reb909, Rentip (SK), Ritchie Success, Romane Romia, RUiNU , S/M, Sato-San To, Seismic Wave Factory, Senit (Norsko), Schloss Tegal (USA), Sketa Fotr, Skrytý půvab byrokracie, SM Lomoz, Sonority, Spolčení hlupců, Strom stínů, That Special Monkey Hug (Norsko), The Cogs (FR), The Sads (USA), The Tower of Dudes, The USA (NL), Timo Blues (FIN), Toby Dammit (USA), Tomáš Žižka, Tubové kvarteto Síla, Tuk (BE), Tupolev (AT), Universal Young Musician, Václav Magíd, Ventolin, Vladimír Hirsch, Vladimír Václavek, Vobezdud, Volga (RU)
Výtvarné uměmí a multimédia
Cristian del Risco, Dan Vlček, Denisa Fialová, Eva Koupová, Eva Svoboda Nádvorníková, Filip Straka, Jan Tilinger, Jan Vytiska, Jana Šimonovičová (SK), Johanna Klement (AT), José Pozo (ES), Juraj Rattaj (SK), Ladislav Šponták, Ladislav Václav Kouba, Lenka Přechová, Lída Smejkalová, Magdaléna Peševa, Mark Fridvalski (AT), Matouš Karel Zavadil, Miroslav Trejtnar, Ondřej Cundra, Pavel Dvořák, Pavel Pernický, Radim Labuda, Tereza Fikarová, Tomáš Přidal, Tomáš Roubal, Václav Hájek, Viktor Špaček
Divadlo, opera a balet
Handa Gote, Ježek a čížek, Kunsthaus Sananim, Mama-ya & Papa-ya, Miloco, Porodnická opera, Ratten 07 (DE), Sy-k@t, Teatro Truhla, Varlénův loutkový seminář
Literatura
B. Vaněk-Úvalský, Básník Ticho, Denisa Václavová, Filip Straka, Jan Brabec, Jaroslav Formánek, Magdalena Kalistová, Michal Šanda, Miroslav Drábek, Ondřej Macura, Patrik Linhart, Pavla Fridrichová, Petr Borkovec, Petr Placák, Petr Stančík, Tomáš Žižka, Václav Hájek, Viki Shock, Viktor Špaček, Zuzana Musálková
NAPSALI O NÁS
V anketě nejlepších koncertů a zvukových zážitků roku 2008 uvedlo několik hudebních publicistů vystoupení v prostoru Skutečnosti (Lukáš Jiřička: Mikropoops – Anežka Hošková: Jassie Evants & Toby Dammit - Karel Kouba: Astro, Mitch & Mitch – Petr Ferenc: Astro)
http://klusak.blog.respekt.cz/c/61896/Koncerty-a-situace-2008-Anketa-IV6.html
Slovenský hudební skladatel Marek Piaček také k naší poctě složil "Symfonii všech Midi lidí", která měla premiéru 22. listopadu 2008 na Bratislavských hudebních slavnostech.
Informace o naší programové nabídce a recenze se objevovaly na stránkách Portálu české literatury a serverů jako například jlbjlt.net, freemusic.cz, muzikus.cz, provokator.org, divadlo.cz a v týdeníku A2.
Několik pozitivních ohlasů je také v návštěvní knize na stránce www.skutecnost.cz/guestbook.
HOSPODAŘENÍ V ROCE 2008
Celkové náklady a výnosy z hlavní činnosti v roce 2008 (v celých tisících Kč)
| A | Náklady | |
| I. | Spotřebované nákupy celkem | 5 |
| II. | Služby | 50 |
| III. | Ostatní náklady celkem | 1 |
| Náklady celkem | 56 | |
| B | Výnosy | |
| I. | Tržby za vlastní výkony a zboží celkem | 20 |
| II. | Tržby z prodeje majetku | 8 |
| III. | Přijaté příspěvky celkem | 18 |
| IV. | Provozní dotace | 30 |
| Výnosy celkem | 76 | |
| C | Výsledek hospodaření | 20 |
| D | Aktiva a pasiva | |
| I. | Stav k prvnímu dni účetního období | 2 |
| II. | Stav k poslednímu dni (31.12. 2008) | 23 |
PARTNEŘI
Ježek a čížek o.s. - divadlo lidí bez domova
Centrum pro integraci cizinců o.s.
Sananim o.s. - péče a léčba závislostí na nealkoholových drogách
META o.s. - sdružení pro příležitosti mladých migrantů
TAP o.s. - Evropská hudební škola pro handicapované
Provokátor
Auto*Mat - iniciativa za bezpečnou, zdravou a živou Prahu
A4 nultý priestor - centrum súčasnej kultúry
Zizkov Film Klub
rgb s.r.o.
Jlbjlt.net - kulturní server
Freemusic.cz - hudební server
Beseda u bigbítu - hudební festival
Reengine s.r.o.
Revolver Revue
Nakladatelství Fra
Art Box - portál pro výtvarné umění
PODPOŘILI NÁS
Městská část Praha 10 - grant
Statutární město Kladno - grant
Hostel CzechInn - poskytnutí zázemí a vybavení interiéru
Reengine s.r.o. - sponzorování domény skutecnost.cz
rgb s.r.o - webové aplikace
Plastic Fantastic - vizuální identita, návrhy a tisk letáků
NETT - NEzávislý Think Tank pro neziskový sektor a občanskou společnost - analýza a poradenství
Shakespeare a synové s.r.o. - PR
O.s. Ježek a čížek - zapůjčení osvětlovací techniky
Terezie Nekvindová – 3500 Kč
Lucie Grolichová - zapůjčení automobilu a tisk letáků
Jan Pelant - zapůjčení dataprojektoru
Jan Kornhauser - zapůjčení dataprojektoru
Dále nám pomohli:
Anne-Claire Barriga, Jakub Balabán, Kateřina Bilejová, Nathalie Frank, Markéta Hrubá, Jan Kroupa, Petr Pazdera Payne, Laurel Powers, Jan Rod, Martin Ovčarov, Ivana Rumanová, Jan Rynd, Martin Karel Světlík, Vladislav Unger, Jan Zikmund a mnozí další.
Všem děkujeme!
Mediální podpora
týdeník A2
Provokátor
Rádio 1
Servery:
jlbjlt.net, freemusic.cz, muzikus.cz, provokator.org, divadlo.cz
STATUTÁRNÍ ORGÁNY A ČLENOVÉ V ROCE 2008
předseda: Mgr. Ondřej Prcín
místopředseda: Mgr. Ladislav Čumba
předseda revizní komise: Mgr. Jan Svoboda
členové: Jakub Grolich, Lindsey Elms, Michael Allen, Jana Černá
KONTAKT
www.skutecnost.cz
e-mail: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
tel. +420 728 927 118
IČO: 27058875
transparentní účet 2905640001/5500
Prostor Skutečnost, Francouzská 76, Praha 10
poštovní adresa: Chlumova 11, 130 00, Praha 3
Stanovy Občanského sdružení Skutečnost
Stanovy s ověřením MV (589.18 Kb)
I. Název a sídlo
Název: Občanské sdružení Skutečnost (dále jen „sdružení“)
Sídlo: Chlumova 11, 130 00 Praha 3
II. Statut sdružení
1. Sdružení je dobrovolné, nezávislé, sdružující členy na základě společného zájmu.
2. Sdružení je právnickou osobou.
III. Cíl činnosti sdružení
1. Cílem sdružení je podporovat umění, mezikulturní výměnu a kulturně zaměřené sociální projekty. Sdružení bude vytvářet a produkovat projekty z různých uměleckých oborů (multimédia, film, divadlo,fotografie, výtvarné umění, hudba). Dále si klade za cíl pořádání dílen, workshopů, školení, přednášek, kurzů a seminářů z uvedených oblastí umělecké tvorby.
2. Za tímto účelem bude sdružení usilovat o získání a udržení zázemí a prostoru k provozování výše uvedených aktivit.
3. Dalším cílem našeho sdružení je:
- podpora umělců při naplňování těchto aktivit
- spolupráce s partnerskými neziskovými organizacemi
- podpora ekologického přístupu k životu
- posilování sociální integrity v lokalitě působení
- rozvíjení interkulturního dialogu
- zapojování dobrovolníků a osob ohrožených sociálním vyloučením do činnosti našeho sdružení
- pořádání kulturních, nízkoprahových, formálně i neformálně vzdělávacích a volnočasových aktivit pro děti, mládež, zdravotně postižené, seniory a osoby dlouhodobě nezaměstnané nebo ohrožené sociální izolací.
IV. Členství
1. Členem sdružení mohou být fyzické osoby starší 18 let a právnické osoby, které souhlasí se stanovami a cíli sdružení.
2. O přijetí za člena sdružení rozhoduje na základě písemné přihlášky rada sdružení.
3. Členství vzniká dnem přijetí za člena.
4. Členství zaniká:
a) vystoupením člena písemným oznámením radě,
b) úmrtím člena,
c) u právnické osoby jejím zrušením,
d) zrušením členství na základě rozhodnutí valné hromady,
e) zánikem sdružení.
5. Dokladem členství je potvrzení vydané radou sdružení.
V. Práva a povinnosti členů
1. Člen sdružení má právo:
a) účastnit se jednání členské schůze,
b) volit orgány sdružení,
c) být volen do orgánů sdružení,
d) obracet se na orgány sdružení s podněty a stížnostmi a žádat o jejich vyjádření.
2. Člen má povinnost zejména:
a) dodržovat stanovy sdružení,
b) aktivně se podílet na plnění cílů sdružení,
c) svědomitě vykonávat funkce v orgánech sdružení,
d) platit členské příspěvky ve výši stanovené valnou hromadou,
e) dbát na to, aby nebyly poškozovány zájmy a dobré jméno sdružení.
VI. Orgány sdružení
Orgány sdružení jsou:
a) valná hromada,
b) rada sdružení,
c) předseda.
VII. Valná hromada
1. Valná hromada je nejvyšším orgánem sdružení.
2. Valnou hromadu tvoří všichni členové sdružení.
3. Valnou hromadu svolává sdružení podle potřeby, nejméně však jednou ročně. Rada svolá valnou hromadu vždy, když o to požádá nejméně polovina členů sdružení.
4. Valná hromada zejména:
a) rozhoduje o změnách stanov sdružení,
b) schvaluje úkoly sdružení pro příslušné období, výroční zprávu sdružení, rozpočet a roční závěrku hospodaření,
c) volí členy rady sdružení,
d) rozhoduje o počtu členů rady sdružení,
e) rozhoduje o zrušení členství,
f) rozhoduje o zrušení sdružení.
5. Valná hromada je usnášeníschopná, je-li přítomna nadpoloviční většina všech členů.
6. Každý člen má jeden hlas. Hlasy všech členů jsou rovné.
7. Valná hromada rozhoduje na základě hlasování. Rozhodnutí je přijato, jestliže pro něj hlasuje prostá většina přítomných členů. Rozhodnutí o změně stanov a o zrušení sdružení je přijato, jestliže pro něj hlasuje nadpoloviční většina všech členů sdružení.
VIII. Rada sdružení
1. Rada sdružení je výkonným orgánem sdružení, který za svou činnost odpovídá valné hromadě. Rada řídí činnost sdružení v období mezi zasedáními valné hromady.
2. Členství v radě vzniká volbou na valné hromadě na základě návrhu některého ze členů.
3. Rada má nejméně tři členy.
4. Rada se schází nejméně čtyřikrát ročně.
5. Rada zejména:
a) volí ze svých členů předsedu a místopředsedu,
b) koordinuje činnost sdružení,
c) svolává valnou hromadu,
d) zpracovává podklady pro rozhodnutí valné hromady,
e) rozhoduje o přijetí za člena sdružení.
6. Předseda rady zastupuje sdružení navenek a jedná jeho jménem.
7. K zajištění činnosti sdružení může rada zřídit kancelář sdružení.
8. Rada je usnášeníschopná, je-li přítomna nadpoloviční většina všech jejích členů.
9. Rada rozhoduje nadpoloviční většinou přítomných členů.
10. Jestliže se přes opakované nejméně dvojí svolání v průběhu šesti měsíců nesejde usnášeníschopná valná hromada, přebírá její pravomoci rada.
IX. Předseda a místopředseda
1. Předseda naplňuje rozhodnutí rady a zastupuje sdružení navenek, jedná jeho jménem, přijímá zaměstnance sdružení do pracovního poměru a rozhoduje o běžných záležitostech sdružení.
2. Předsedu volí rada sdružení.
3. Předseda je odpovědný za plnění rozhodnutí rady, vedení účetní evidence a plynulý chod sdružení.
4. Předseda připravuje podklady pro jednání rady sdružení.
5. Zástupcem předsedy sdružení je místopředseda, který zastupuje předsedu v době jeho neúčasti z důvodů nemoci, zahraničních cest apod.
6. Místopředsedu volí rada sdružení.
X. Zásady hospodaření
1. Sdružení hospodaří s movitým i nemovitým majetkem.
2. Zdroji majetku jsou zejména:
a) dary a příspěvky právnických a fyzických osob,
b) členské příspěvky (pokud jsou vybírány),
c) příjmy z vlastní činnosti, výnosy z veřejných sbírek a výnosy majetku.
3. Za hospodaření sdružení odpovídá rada sdružení, která každoročně předkládá valné hromadě zprávu o hospodaření, včetně účetní závěrky.
4. Hospodaření se uskutečňuje podle ročního rozpočtu schváleného valnou hromadou.
XI. Zánik sdružení
1. Sdružení zaniká:
a) dobrovolným rozpuštěním nebo sloučením s jiným sdružením na základě rozhodnutí valné hromady. K přijetí usnesení o rozpuštění sdružení je zapotřebí dvoutřetinové většiny přítomných členů.
b) rozhodnutím Ministerstva vnitra.
2. Zaniká-li sdružení dobrovolným rozpuštěním, rozhodne současně valná hromada o způsobu majetkového vypořádání.
3. Likvidace bude skončena nejpozději do šesti měsíců od usnesení členské schůze o zániku sdružení, o čemž předseda uvědomí všechny členy.
XII. Závěrečná ustanovení
1. Sdružení může na základě rozhodnutí valné hromady vydat organizační a jednací řád sdružení.
2. Proti rozhodnutí předsedy sdružení může člen podat odvolání k radě sdružení a to do 15 dnů od doručení rozhodnutí. Rada sdružení je povinna o odvolání rozhodnout do 30 dnů od jeho doručení a o výsledku odvolatele písemně vyrozumět.
3. Ustanoveními těchto stanov se řídí i právní vztahy vzniklé mezi sdružením a jeho členy, jakož i mezi členy navzájem, před nabytím účinnosti těchto stanov.
Struktury a trhliny
Alexandr Vatagin a Peter Holy představují Tupolev
Martin Karel Světlík
Zrácená verze tohoto rozhovoru byla uveřejněna v týdeníku A2 č. 35/08
Skupina Tupolev vznikla v rakouském Mödlingu v roce 2003. V roce 2005 vydali debutové EP na německé značce 12.rec, v roce 2006 se podíleli na kompilaci Moreover Mödling, která vyšla na stejnojmenné značce. Poslední album Memories of Björn Bolssen vyšlo letos na jejich vlastní značce Valeot. Jejich hudba se pohybuje na pomezí moderní klasické hudby, jazzu a postrocku. V rámci letošního turné poprvé zavítají do České republiky. Posádku Tupolevu tvoří Peter Holy (piano), Alexandr Vatagin (basa, violoncello), Lukas Scholler (elektronika), David Schweighart (bicí).
K vašemu názvu, konstruktér Andrej Tupolev byl znám tím, že svá letadla navrhoval velmi rychle a nahrubo, mohlo by se to nějak vztahovat na vaší hudbu?
Peter: Snad trochu v době, kdy jsme si to jméno vybrali, ale asi není až tak dobré. Myslím, že se to už k naší hudbě nijak neváže.
Alexandr: Naše hudba se hodně změnila od doby před pěti lety, kdy jsme začínali. Na začátku jsme se vůbec nestarali o kompozici a tak naše hudba vypadala naprosto jinak. Řekl bych, že teď už se vůbec nedá mluvit o něčem rychlém a nahrubo.
Jak důležitá byla oblast Mödlingu pro kompilaci Moreover Mödling z roku 2006? Je to místo, kde všichni členové vaší skupiny žijí?
Alexandr: Je to místo, kde jsme vyrostli a před pěti, šesti lety začali dělat hudbu, někteří z nás dříve. Dali jsme se tam dohromady a to nejenom lidi z Tupolevu, ale také z jiných skupin. Byla to taková malá komunita.
Je tato komunita, která se podílela na zmíněné kompilaci stále živá? Je zde stále něco jako mödlingská scéna?
Alexandr: Vlastně skoro všichni se teď přestěhovali z Mödlingu do Vídně. Mödling je městečko deset kilometrů od Vídně. Z Tupolevu už tam žije jen jeden.
Peter: Myslím, že teď je malá mödlingská scéna ve Vídni.
Jaká je ve Vídni situace ohledně alternativní hudby?
Alexandr: Samozřejmě, že když žijete jenom ve Vídni, budete vždycky říkat, že situace je špatná. Každý to říká o svém městě, z Prahy to asi sami znáte. Ve Vídni není mnoho klubů orientovaných na experimentální pop, elektronickou hudbu, rock a jiné žánry jako je nová klasická hudba nebo jazz. Ale docela to jde. Vídeň je výjimečná tím, že ve srovnání se zeměmi jako je například Německo vláda stále na hudbu docela dost přispívá.
Ve své hudbě se vyhýbáte se opakování melodií a motivů. Jakou roli hraje improvizace když hrajete živě a kolik je jí na albu?
Peter: Máme pevné party pro melodické nástroje, zatímco bicí více či méně improvizují na to, co hraji já s Alexandrem, elektronika je též více či méně pevná. Improvizace je tedy pouze pro bicí, my hrajeme pevné party z not.
Alexandr: Na albu? Jedna a půl písně? Ale i ty nejsou opravdu improvizované. Máme určité postupy, takže přibližně víme co hrát, ale členění písně záleží na dni a tak...
Peter: Některé pasáže našich písní nemají stanovené trvání, ale improvizace je tam vlastně málo. Naprostá většina alba je plně komponovaná.
Vaše nejnovější album se jmenuje Vzpomínky na Björna Bolssena, což je imaginární avantgardní skladatel z 20. století, ale také název vašeho předešlého projektu zaměřeného na experimentální hudbu. První skladba vašeho alba obsahuje samply z nahrávek projektu Björn Bolssen. Znamená to, že experimentální hudba se pro vás stává minulostí?
Peter: Myslím, že trochu ano, přinejmenším pro mě. Je to pro mě část myšlenky, která za tím názvem je.
Alexandr: Před dvěma či třemi lety jsme poslouchali víc experimentální hudby, viděli jsme více koncertů a též se na nich podíleli. I teď je to docela důležité, ale řekněme, že jsme viděli už tak moc, že teď se zase můžeme těšit na nové typy hudby.
Peter: Máme tam stále nějaké experimentální prvky, ale už toho vskutku není tolik. Především co se týče experimentálních zvuků a podobných věcí.
Zdá se, že máte hodně rádi prostor mezi hudbou samotnou. Tupolev se zdá být charakteristický dírami nebo trhlinami, které jsou záměrně ponechány otevřené. Nakolik vám jde o to, co není zahráno?
Alexandr: Chvíli po tom, co jsme skupinu založili, to bylo klíčové. Je to druh zkušenosti, která je pro nás důležitá, ale řekl bych, že v posledním roce či dvou méně.
Peter: Bylo pro nás zásadní opakovaně posluchači poskytovat možnost se od kompozice odpoutat a zase se k ní vrátit.
Alexandr: Určitě, šlo nám o to nedělat to jednostranně, tedy ani pouhá kompozice ani pouhé neprovázané trhliny.
Jak podstatná je nakonec struktura?
Alexandr: Proměny struktur přinášejí další struktury, to je pro nás kompozice. Tak vidíme psaní písní pro Tupolev. Peter složí něco na piano, což mu obvykle trvá poměrně dlouho. Děláme dvě tři skladby do roka, což není mnoho, ale vypracovat každou skladbu trvá opravdu dlouho. Je to docela událost, když máme novou píseň.
Člověk ve vaší hudbě nachází mnoho objevujících se a mizejících struktur, přičemž stranou všech struktur vzniká pocit, že se nic neděje, což je blízké názvu vaší skladby Nothing´s gonna happen. Kdosi o vaší hudbě řekl, že Tupolev se snaží dostat pauzy do not. Jak moc je pro vás důležitá zkušenost toho, že se nic neděje?
Alexandr: Když jsme to album nahráli a dali ho lidem, tak to bylo zpočátku zvláštní, neměli jsme vůbec ten náhled, že album je na jedné straně velmi propracované, ale na druhé také značně rozvolněné. Byla to pro nás nová zkušenost, protože, jak jsem řekl, písně jsou velmi strukturované a my je vždy velmi dlouho cvičíme než jsme schopni je dobře zahrát. Ve srovnání s jinými skupinami Tupolev hraje své písně opravdu skvěle. Zpočátku jsem tedy nerozuměl. Po jednom a půl roce od té doby, co jsme album nahráli, trvalo totiž dlouho než vyšlo, už víc chápu v čem je rozvolněné, když ho poslouchám.
Děje se tam toho samozřejmě hodně, ale díky těm trhlinám může člověk cítit cosi nehybného vzadu.
Alexandr: Je náročné to album poslouchat a soustředit se po celou dobu.
Peter: Myslím, že jsou tam také části, jejichž poslech vyžaduje delší čas, například ty trhliny.
Vaše hudba je často spojována s vlhkým podzimem, brzkým ránem, pozdním večerem. Považujete se za melancholiky?
Peter: Řekl bych že ano.
Alexandr: Ano, ale v hudbě Tupolevu to v poslední době také ustupuje. Nicméně osobní nálada je stále melancholická.
Album jste vydali na své vlastní značce. Proč? V minulosti jste spolupracovali s německou značkou 12.rec.
Alexandr: 12.rec byla skvělá značka na rozjezd, ručně dělají krásná cédéčka v papírových obalech. Navíc také nabízejí možnost si album zdarma stáhnout, což je fajn, protože ho může mít kdokoli na světě a zadarmo. Naším dalším krokem ale bylo vydat opravdové CD, nikoli CR-R, což u nich nebylo možné. Nejdříve jsme hledali jinou značku, rozeslali jsme 18 kopií našeho dema, ale zůstalo to bez odpovědi, tak jsme si nakonec museli udělat vlastní značku, abychom to vydali.
Na stejné značce jste vydali také Port-Royal. Chystáte toho vydat více?
Alexandr: Ano, teď to dáváme dohromady. Příští bude na podzim moje sólová deska, v listopadu by to mělo být venku.
Vydali jste také LP verzi vašeho alba? Proč LP?
Alexandr: Myslím, že je to něco výjimečného. Bylo pro nás důležité mít alespoň jednou za život vinyl.
Peter: Já osobně raději poslouchám vinyly. Pokud neposlouchám mp3ky, tak dávám přednost vinylu před cédéčky.
Hráli jste už různě po Evropě. Kde bylo publikum nejlepší?
Těžko říct, lidi v Itálii to hodně zajímalo, ale můžeš hrát někde v Německu, kde to taky každého zajímá. V Itálii jsme udělali dobrou zkušenost, protože jsme tam známější, pro jisté publikum, samozřejmě. Hráli jsme s Port-Royal, kteří jsou z Itálie, já s nimi také hraji, jsou tam docela známí. Jejich spřízněný projekt tedy přitahuje pozornost. Takže asi nejlepší ohlas na desku jsme doposud dostali v Itálii. Ale uvidíme po zářijovém turné, v mnoha zemích jsme ještě nikdy nehráli. Budeme na turné tři týdny, tak pak budeme vědět víc.
Dávate přednost tomu když lidé stojí nebo sedí?
Alexandr: Máme rádi obojí, záleží to spíš na klubu či místě.
Můžete žít z hudby nebo čím se běžně živíte?
Alexandr: Ne, nikdo z nás teď nemůže žít z hudby. Já na pracuji na poloviční úvazek. Ve zbylém čase dělám docela dost hudby, je to těžké, ale to vyvažování se zlepšuje. Možná za rok či dva se budu živit jen hudbou, ale je to ve hvězdách.
Peter: Já pracuji na univerzitě, studoval jsem matematiku.
V Praze budete hrát poprvé?
Alexandr: S Tupolevem ano. Osobně jsem byl v Praze několikrát, ale i v jiných městech. Nedávno jsme hráli s jinou mojí kapelou Slon ve Zlíně U Tetoura, bylo to asi před dvěma měsíci. To byla sranda, je to takovej drsnej pankáčskej squat. Vůbec jsem si tam nepřipadal jako na Východě. To bylo hodně dobrý.
Vybavíte si nějaké české kapely?
Alexandr: Vybavím si jednu, ale až tolik se mi nelíbila. Spolupracovali s jednou z našich oblíbených kapel v minulosti. Jmenovali se Sunshine, myslím, že v Čechách jsou docela známí. Ale jak říkám, moc se mi to nelíbilo.
Ale pamatuješ si je?
Alexandr: To jenom proto, že mám doma to jejich společné cédéčko s At The Drive-In.
Peter: Já si nevybavím nic.
Jste aktivní v mnoha projektech. Jak těžké je kombinovat běžný život s hraním a ježděním?
Alexandr: Myslím, že pro Petera to není takový problém, protože má jeden a půl projektu. Pro mě je to těžší. Mít čtyři, pět kapel, které nahrávají a jezdí znamená hodně organizování, ale je to cesta, kterou jsem si zvolil, a která mě baví. Hodně práce, ale jde to.
Je Tupolev číslo jedna?
Alexandr: Tak nějak, ano. Tupolev má prioritu oproti ostatním kapelám. Samozřejmě záleží i na tom, jestli je právě turné. V září jedu s Tupolevem, v říjnu se Slonem a v prosinci s Port-Royal, asi tak nějak. Ale Tupolev je něco jako první láska. Bude pro mě stále důležitý a také se do téhle kapely nejvíc vkládám, s Peterem jsme takové řekněme srdce Tupolevu.
Odkazy:
http://www.myspace.com/tupolev
http://www.tupolev.at.ttVýroční zpráva Občanského sdružení SKUTEČNOST za rok 2007
Občanské sdružení Skutečnost je nezisková organizace podporující umění, mezikulturní výměnu a kulturně zaměřené sociální projekty.
Cílem našeho sdružení je vytvářet a produkovat kulturní projekty z různých oblastí umělecké tvorby (hudba, divadlo, opera, film, výtvarné umění a multimédia). Dále si klademe za cíl pořádání dílen, workshopů, školení, přednášek, kurzů a seminářů.
K tomuto účelu se nám nedlouho po založení sdružení podařilo získat rozsáhlé kaskádovitě členěné sklepní prostory (cca 250 m2) pod hostelem Czech Inn, Francouzská 76, Praha 10.
Další náplní našeho sdružení je:
| - | podpora umělců při naplňování těchto aktivit |
| - | spolupráce s jinými neziskovými organizacemi a kulturními subjekty |
| - | podporování ekologického přístupu k životu |
| - | posilování sociální integrity v lokalitě působení |
| - | rozvíjení interkulturního dialogu |
| - |
zapojování dobrovolníků a osob ohrožených sociálním vyloučením do činnosti našeho sdružení |
| - | pořádání kulturních, nízkoprahových, vzdělávacích a volnočasových aktivit pro děti, mládež, zdravotně postžené, seniory a osoby dlouhodobě nezaměstnané nebo ohrožené sociální izolací. |
VZNIK SDRUŽENÍ
Naše sdružení bylo založeno v únoru 2007 pod názvem Skutečnost.
Občanské sdružení Skutečnost bylo zaregistrováno Ministerstvem vnitra dne 12. 3. 2007 pod jednacím číslem VS/1-1/66911/07/R a bylo mu přiděleno IČ 27058875.
Po usilovném pátrání po místě vhodném pro naše aktivity jsme v březnu zahájili jednání s majiteli hostelu Czech Inn Mathiasem Schwenderem a Chrisem Syvertsenem. Tato jednání se podařilo rychle dovést k úspěšnému závěru a sdružení začalo působit na ulici Francouzská 76, Praha 10. Především díky jejich velkorysé vstřícnosti se nám podařilo realizovat program, který jsme si předsevzali.
PŘEHLED ČINNOSTI V ROCE 2007
V roce 2007 jsme realizovali 57 dramaturgicky koncipovaných (v některých případech multižánrových) akcí. Jednalo se o 32 hudebních vystoupení (celkem 56 hudebních skupin nebo projektů, z toho 11 zahraničních), 6 divadelních představení, 11 filmových projekcí, 3 literární pořady a 9 výstav. Průměrná návštěvnost se pohybovala okolo 70 lidí.
Kromě samotné realizace jednotlivých vystoupení, jejichž seznam je uveden níže, jsme navázali kontakt s dalšími neziskovými organizacemi a kulturními subjekty. Ze společných setkání vyplynuly konkrétní technické a administrativní podmínky nutné k realizaci projektů. Tyto podmínky se promítly do plánovaných úprav prostoru i do programu sdružení.
občanská sdružení:
Meta - sdružení pro příležitosti mladých migrantů - uspořádání večera u příležitosti 1. výročí založení sdružení (Zuzana Vodňanská, ředitelka)
Tap - projekt Evropská hudební škola pro handicapované při Jedličkově ústavu (Šimon Ornest, předseda)
Ježek a čížek - projekt divadla lidí bez domova (Jakub Balabán, ředitel)
Sananim - projekt divadla lidí s drogovou minulostí (Miroslav Drábek)
Studio Citadela & Bohnická divadelní společnost - divadlo psychiatricky nemocných herců-pacientů (Martin Učík, předseda)
Auto*Mat - slavnostní zakončení poslední hromadné cyklojízdy v roce 2007
NETT - NEzávislý Think Tank pro neziskový sektor a občanskou společnost - analýzy a poradenství (Jan Kroupa, předseda)
kulturní subjekty:
A4 - Nultý priestor - Centrum súčasnej kultury Bratislava - umělecká výměna
Unarclub - spolupráce při realizaci hudebních a divadelních vystoupení
Žižkov Film Klub (ZFK) - spolupráce na projekcích nezávislého filmu a festivalu Manhattan Short Film Festival
nakladatelství Argo - pořádání literárních večerů
hudební vydavatelství a pořadatelské organizace:
AM 180 Collective, Silver Rocket, Ars Morta Universum, Polí pět, Starcastic
Mediální partnerství se nám podařilo navázat se serverem Je libo jelito (jlbjlt.net) a Freemusic.cz, s časopisem Provokátor a s Revolver revue.
Technickou spolupráci jsme navázali s webdesignovým studiem rgb (www.rgb.sk), firmou Zvuk a světlo (www.zvuk-svetlo.cz) a dalšími zvukaři.
Sponzorem domény skutecnost.cz se stala společnost Reengine s.r.o.
O vizuální identitu se staral Rastislav Chorvát aka Plastic Fantastic, který vytvořil logo, vizitky, razítko a 18 grafických návrhů plakátů a letáků na akce pořádané našim sdružením.
V září jsme měli možnost zasáhnout do definitivní podoby architektonického návrhu plánované rekonstrukce, kterou řídí realitní kancelář Impact Corti s.r.o.
V prosinci jsme zřídili transparentní účet u eBanky s číslem 2905640001/5500 a podali jsme žádost o grant na Úřadu městské části Praha 10 - projekt "Kulturní centrum Skutečnost".
Statistika návštěvnosti stránek www.skutecnost.cz od dubna do prosince 2007:
duben 1212, květen 1705, červen 2284, červenec 1856, srpen 2179, září 2994, říjen 3419, listopad 3290, prosinec 3474.
K 31.12. 2007 se k odebírání informací o programu našeho sdružení prostřednictvím e-mailu přihlásilo 212 osob.
SEZNAM KULTURNÍCH AKCÍ USKUTEČNĚNÝCH V ROCE 2007
Čtení:
Amat Laurie - báseň Falling od Jamese Dickeya
Brynda Jiří - autorské čtení
Mrázek Ondřej - vlastní překlad knihy Daniila Charmse (dále četli L. Čumba a R.Tůma)
Divadlo:
Rádio Ivo - Život nedoceníš
Riyo - Nejspíš sníš a Tajemný kapitán Poutrex
Theatre de la Liberté - Jaro v Rišikéši
Vosto5 - Standardní kabaret
Havranprkno - Duch Llana Estacada
Hudba:
|
42 vlaštovek |
Dva ESK Frohikey Gormley Adrian (USA) I love 69 popgejů Jon La Tash Labora21 Like She Magic People (USA) Machine Funck Mango Gadzi (Francie) Marius Konvoj Mauricius pičus MC Mikatchou Midi lidi Monoscop Nepesh Panama Plastic Fantastic |
Pohřební kapela První hoře Reb 909 Segundo Sketa fotr Sladký konec SM Lomoz Spires That In The Sunset Rise (USA) Table Terra Ignota Unclean Undo United Heads Urband Vodrážka Mirek Voice Over Noise (SK) Vtípil Tomáš Zbrožek Martin |
Natáčení:
Nejlepší playbacková zpěvačka na světě (studentský film FAMU)
Nahrávání:
Skupina Sketa fotr u nás nahrála CD, které dostalo název Sketa fotr ve skutečnosti.
Workshop:
Malování ne podlahu pro děti i dospělé.
Filmové projekce:
... a bude hůř (Petr Nikolaev)
A andělé jeho bojovali (Aleš Březina, premiéra)
Ahoj mami! (Ivan Shvedoff, premiéra)
Bondy (Jan Foukal, premiéra)
Chcípáci (Buchty a loutky)
Man With The Movie Camera (Alphonso Alvarez)
studentské filmy:
Pavel Strnad, Petr Šmalec, Kakalík, Masker, Pash*, Magda Hrubá, Michal Jindra, Ondřej Švadlena, Petr Bařinka, Pavel Nosek, Jan Augusta, Jan Haubelt, Aleš Suk, Pavel Abrahám, Jakub Dvorský, Petr Strouhal, Markéta Šimková
Žižkovský filmový klub (ZFK):
Asia Night
Black & White Night
Lindsay Anderson Night
Night Of Thrills
Manhattan Short Film Festival
Ridley Scott Night
VJs:
2M, Aikido, Pagaya, Pankao, Propaganda, Nekro
Výstavy:
A najednou - Vladimír Doležal
Art and Humanity - Raija Pullinen (Finsko)
Culturecross - Richard Kliment, Jan Hansen, Mikuláš Petr
Dáve Jber - Pavla Malinová
Fotografie - Katrina Baldwin (USA), Lindsey Elms (USA), Leona Smičková, Jakub Grolich
Mezinárodní výstava vysvědčení - připravilo občanské sdružení META
Obrazy - Martina Chloupa
Od muže k ženě - Petr Pazdera Payne
Osteographia - Jan Čumlivski
Podrobnější seznam účinkujících a fotografie je možné najít na našich webových stránkách.
NAPSALI O NÁS
"... taktak stíhám psát o podstatném uměleckém dění v klubu Skutečnost"
Pavel Klusák - http://klusak.blog.respekt.cz/c/17024/Hudba-v-mediich-Az-na-krev.html
"Koncert roku: Damon a Naomi feat. Michio Kurihara ve Skutečnosti ... Dog Day ve Skutečnosti ... Objev roku :prostor Skutečnost"
Štěpán Bolf - http://www.freemusic.cz/clanky/6027-zebricky.html
Informace o činnosti našeho sdružení se šířily na stránkách týdeníku A2 (Petr Ferenc) a pomocí serverů: jlbjlt.net, freemusic.cz, muzikus.cz, provokator.org, divadlo.cz
PARTNEŘI
- http://zizkovfilmklub.blogspot.com
HOSPODAŘENÍ V ROCE 2007
Náklady: 31734 Kč
| 7.4. 10.4. 9.5. 14.6. 14.6. 16.7. 19.7. 23.8. 24.8. 31.8. 4.9. 18.9. 19.9. 27.9. 17.10. 25.10. 9.11. 9.11. 12.11. 12.11. 28.11. 3.12. 3.12. 3.12. 6.12. 6.12. 7.12. 11.12. 19.12. 21.12. |
Provoz serveru (Yegon s.r.o.) Sáčky do vysavače Sáčky do vysavače Barvy a štětce Kabely a konektory Kopírování Lepidlo na tapety Nákup v železářství Lanko a svorky Kávovar Kopírování Nákup v železářství Lanko a svorky Výroba klíčů Pohonné hmoty Hasící přístroj Hadice s redukcí k plynovému hořáku Konektory Aktivní reproduktory, mixážní pult, kabely Kabely a pojistky Tisk letáků Výroba klíčů Tisk letáků Hřebíky Sáčky do vysavače Redukce a konektory Pohonné hmoty Kabel a pojistka Kopírování Propan-buranová náplň |
600 190 165 504 170 280 109 181 112 380 80 90 139 100 151 1391 299 151 25008 84 45 145 105 25 94 65 500 84 102 385 |
Příjmy: 33240 Kč (z toho členské příspěvky: 21540 Kč)
| 6.4. 8.7. 26.8. 3.9. 3.11. 3.12. |
Členský příspěvek Petr Pazdera Payne - dar Jan Kroupa - dar Zuzana Vodňanská - dar Členský příspěvek Členský příspěvek |
14700 6000 3200 2500 5840 1000 |
Zůstatek k 31.12.2007 činil: 1506 Kč (z toho na transparentním účtu: 1000 Kč)
PODPOŘILI NÁS
realitní kancelář Impact Corti s.r.o. - poskytnutí prostoru
hostel CzechInn (Mathias Schwender a Chris Syvertsen) - souhlas s užíváním prostoru, poskytnutí zázemí a vybavení (cca 120 skládacích židlí, stoly, bar, opona atd.)
Reengine s.r.o. - sponzorování domény skutecnost.cz
RGB s.r.o - web design a webové aplikace
Plastic Fantastic - vizuální identita, návrhy a tisk letáků, PR
NETT - NEzávislý Think Tank pro neziskový sektor a občanskou společnost - analýza a poradenství
Shakespeare a synové s.r.o. - PR, know how
O.s. Meta - občerstvení (cizokrajná kuchyně)
Nakladatelství Argo s.r.o. - catering
Petr Pazdera Payne - 6000 Kč
Zuzana Vodňanská - 2500 Kč
Jan Kroupa - 3200 Kč
Lucie Grolichová - zapůjčení automobilu a tisk letáků
Jan Pelant - zapůjčení dataprojektoru
Jan Kornhauser - zapůjčení dataprojektoru
Kromě toho nás nejrůznějšími formami pomoci podpořili desítky příznivců, přátel a známých.
Všem organizacím i jednotlivcům, kteří nám v roce 2007 pomohli, srdečně děkujeme.
STATUTÁRNÍ ORGÁNY A ČLENOVÉ V ROCE 2007
předseda: Mgr. Ondřej Prcín
místopředseda: Mgr. Ladislav Čumba
předseda revizní komise: Mgr. Jan Svoboda
členové: Jan Vincenec, Jakub Grolich, Lindsey Elms, Michael Allen, Jana Černá
KONTAKT
e-mail: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
Tisková zpráva k výstavě ART IN BOX.doc
