Jiří Brynda

Podzim na matraci

Autorem je možná samota.

Podpůrná setkání polopřátel, ze kterých skutečné přátelství život a město nějak podivně svlékly. Jako dvě ryby, které spolu za deště sedí v kavárně za stolkem a marně namáhají své němé tlamičky, zatímco celá ta bezútěšnost plyne kolem a přes ně a nezadržitelně dál. To bylo před pár dny. Od té doby jsem NEVIDĚL vcelku nikoho. Nebo lépe řečeno, viděl jsem mnohé, ale nikoho tak, abych mu musel ČELIT celou bytostí. Zástupy pendlují a míhají se, v posledních dnech pořád prší, ptáci cvrlikají a raně podzimní zeleň bobtná a nechává se projíždět zvuky městské dopravy a v tom všem se otáčí mé zapomenuté tělo, zevnitř obcházeno nevyspaním

a všechno trojí dveře, z toho dvoje zamčené. Ty třetí nevedou nikam, prošli jsme jimi, ale nic se nezměnilo, naše bytí motýla pod lovcovou sítí jde naší chůzí dál, chůze, co nepoznaly dějiny, nevědí nic o koncích, ony ty konce donekonečna rozcházejí. Konce bez konců. V metru jsem obdivoval tu krásku s opálenýma nohama, bylo jich tam vícero takových, ale tahle mne pod srdcem šimrala nejvíce. Přál jsem si, aby na podlaze vagónu leželo alespoň pár růžových lístků, opřel bych si o ně čelo, přivlastnil si je tak, abych na ně mohl psát tvá sněná jména, vynořovat se s nimi nad hladinu jako pes s klackem v zubech, záře tvých nohou by stékala po architektuře mého mozku. Shledal bych podivná souostroví lemovaná sopkami. Slunce a černí ptáci. Vystoupil jsem na Lužinách. V krámě už neměli housky. Lehounce mžilo. Ó děvčátko. Ta vzdálenost mezi tebou a tím pozoruhodným úkazem, co se nabídl dnes večer na západním nebi poté, co přestalo pršet. Doma si pak nad panákem rozestavíš šachové figurky a budeš jimi posouvat, bez pravidel, ta jsi ve svém invalidním mozku zapomněla, jen tak, aby se noc aspoň trochu hýbala, jako roubíky nacpaná do úst dřevěným figurkám

anebo to pivo v non-stop boudě na Vypichu, bylo to dopoledne na dřevěné lavici, myslil jsem na leccos, letohrádek královny Anny, a jestli má technika mít nějaký SKUTEČNÝ účel, pak je to ten, aby každá žena byla královnou Annou, a na téže šachovnici už žádná nemusela krást brambory, zatímco ta druhá v sále přemítá, zda si nevyjít do parku. Přijeli dva, zaparkovali před boudou, dva zabití ve svém autě, posledním výplodu továrny s aerodynamickou tváří, ve sportovním kompletu ADIDAS koupili kuře v igelitovém sáčku, sedli zpátky, nastartovali a pokračovali v ZOMBIE TRIP Země se otáčí, tihle dva nejsou nikde na místě více než kdekoli jinde. Ten den jsem pil více než jindy, seděl jsem v další hospodě a znova pil pivo, na zahrádce, na Hradčanské na tržnici koupil kořalku – vlastně jsem chtěl někoho potkat, podle toho jsem vybíral hospody, a slunce svítilo, nikoho jsem nepotkal, v sedě na zídce vrněl jsem si do sebe, vibroval, hlavou vstupoval do prchavých konstelací, které vítr kouzlí v nepokojných stromech. Těch žen. Kam všechny chodí. Chvíli, dvanáct minut stojí v tramvaji v přiléhavě černých kalhotách, pak se otevřou dveře, vystoupí, jde NĚKAM provazochodkyně, zatímco peníze, které má, ji odspoda drží za ruku, vedou ji jako bezvýrazná matka, ontologická obluda bez tváře ČAVEC řekli ti dva prodavačce, a bylo zřejmé, že kterousi její volnou noc už lechtali v podpaží

ale abych pravdu řekl, kromě toho, že už je zase noc, právě jsem se díval z okna, světla Stodůlky, vůbec nevím o tom, že bych tu měl nějaký úkol, že by tu bylo lanoví, které víže do zcela určité konstelace, tam venku není žádný vnějšek, do něhož bych nechal tvářit se svůj život, zemský povrch se bez ustání vzdaluje mým gestikulacím, tedy gestikuluji. Půjdu sem, tam nebo onam. Žádný barometr to nezhodnotí. Nu dobrá, budu tedy hodnotit já, a sto bodů dám tomuhle matracemi vystlanému pokoji, kde svítí lampa a kam bez vyzvání nesmí nikdo vstoupit, kde později, až vyvanou klekánice, půjdu spát, kde z exitů všech minut splétám SVůJ ČAS modrý šátek mávající nad propadlištěm, se vzorky smíchu, vážnosti, uvážlivého odpočinku po ničem

ten čas žere ze stejné misky se mnou, a je při jídle nekonečně rychlejší. Nakonec, když na chvíli prozřu, mám pocit, že je to pouze on, kdo jí, já jsem jen jeho dvojník, který zachází příborem. A nechávám se vést, a pak přijde další ráno, které na nepojmenovatelné ledové kře mě znova zevnitř osídluje, prochází se mými cévami jako po spánku ještě lepkavý chodec se zavázanýma očima, mezi nimi a šátkem klíčí z neznáma karamboly tohoto dne, přeskoky a všechna omračující osídlení – dobrá, na to všechno ještě nechci myslet. Teď ležím na své matraci, jako umírající ale sladké děťátko chovám v náručí pletivo nočních snů – této noci bylo bizarní, vodilo mě na třaslavou půdu, přitom nezraňovalo. Přátelé, to nejdůležitější, co vám mohu říci, je, že se v mém životě skoro nic neděje. A jsem si takřka jist, že až na pár maniakálních výjimek tomu ani u vás není jinak. Klidně si tedy nechte ty klobouky při chůzi za rakví. A myslím, že to bylo večer, Paříž či co, v sousedství světelných reklam si ve svém pokoji 1+KK ta žena vyndávala sponky z vlasů, je před spaním, a věřte, není výztuž, která by jistila tenhle okamžik, prostě se to vznáší a děje, v nevypočitatelné běli uvnitř pavoučích myslí, kde všechny otázky byly předem vyhlazeny. Ale aby se zabránilo nadměrnému bobtnání lidských bytostí, aby vítězná Niobé nestála po ránu na skále a zvířecím křikem nezdravila Slunce, byl do světa zabudován teror: jazyk v ústech hladu. Rozdíl: zatímco dříve provozovala teror příroda, dnes jsou to převážně nažehlení pánové s bílými límečky, přírodu už zvládli, teď sedí na zlatých prutech, muslimové v pokleku směrem ke švýcarským bankám. Bylo by dobré vzít je za krk, položit pod nohy, rozšlápnout jako štěnice. Ó vandráci! Bohové v prachu! Teď k nám život vane jen potají pootevřenými dveřmi, sbíráme ho po podlaze jako poztrácené karty, pikový kluk, červená dáma, jako imbecilní děti se z toho radujem, i když to zřídka dává postupku

byla jsi poslední karta, kterou jsem kdy zdvih’? Ptám se, protože’s mi právě vypadla z ruky, něco mezi děvčátkem a ledovou královnou. Noc kolem si teď bere tváře ve studených stínech, každým okamžikem čekám, kdy se na mne osopí, důvod se vždycky najde, spálený koberec v pronajatém pokoji, peníze, které nemám, a to množství alkoholu, které v posledních dnech piju, taky ze zoufalství, nad tou kartou s tvým obrazem, co už pár dní leží pohozená v listí. Je totiž podzim. A mně je ten druh zimy, co na něj kabáty nepomůžou. Tys milovala zimu, tmu, halila’s do ní svou chodící prázdnotu, chlad a šeď totiž kladou ruku na ústa času a nedovolí mu, aby na tebe svítil barevnými lampami svých kroků. Udivenýma, ale milujícíma rukama jsem hladil tu prázdnou bublinu, v níž jsi mi nedostupně dýchala, v azylu od viny, kterou jsi sama sobě tušila nad čelem, co teď? Ty dál pojídáš svou kostěnou stravu, protože život, kterému jsme nenašli smysl a přesto ho dál žijem, není nic jiného. Já znova ležím na matraci ve své pronajaté komůrce, všude za zdmi ta možná osopení nesrozumitelných, a snažím se najít ne-li řešení, pak aspoň směr k odpovědi v tomhle blábolu. Vysvitne mi hvězda z jeho zchumlení? Zůstane nedořečen do tmy a já, malé dítě ještě bez zručnosti chůze, odpadnu od mateřské ruky kamsi do nedělní mlhy, na niž snad jednou nějaký můj neznámý mi přítel zaklepe, aby se mě zeptal, jestli to uvnitř je ještě život, nebo jsem už skončil s dýcháním

nalil jsem si právě druhou sklenici a přemýšlím nad zvláštní bytností posedlosti jazykem. Je to něco jako vypsat se z vlastního těla, což ale můžeme udělat jen zcela určitým způsobem, který už je v těle dán, a utopií psaní je pak naděje, že tam venku, v muchlanici slov a papíru, si tělo nakonec přečte svou pravou tvář. Což samozřejmě nestihne, protože než dopíše, sklouzne po papíru do prostoru, v němž už nejsou ani těla ani slova ani tváře. Čtenář bude někdo jiný, a ani ten se nedočte tvář, jen rytmizovaný útěk k ní. Tak je to. Ale útěk k mé tváři někdy dost bolí. Znamená to její krásu nebo ošklivost? A z čeho k ní utíkám? Z mnohého, ze svého zastavění, obestavění, na němž se podílí bezpočet zdí, jednou z nich je i tvá tvář, když se ode mne chvílemi zvolna odvrací, architektem obestavby je ale dějinné místo, I tebe do ní po svém vestavělo, obsadilo povrch tvé kůže a způsobilo na něm to jiskření, které mě vždycky tolik dojímalo, protože jsem v něm tušil spektrum tvé bolesti. Tvé nitrobuněčné NE a pozitivní ruce, které na ně padají jako nebe. Ani jedno z těch dvou nemůže ustat, a přece jedno to druhé přetrvá

ale ta karta v listí. Když jsi tam ležela tak opuštěná pod snášením podzimu, byl jsem tak trochu jako trucující dítě, které si odchází klást dlaně na oči do tmavého kouta. Ale včera, včera v noci už to dál nešlo a já znova stál nad tebou, tou kartou, která se zespoda usmívala a říkala mi, že i nadále musí zůstat ve své vypadlosti – ale to vanutí tvého života ke mně z listí, dobrovolně, s takovou upřímností. V tramvaji se jí už klížily rysy, do svého MÍSTA pojímala několik atomů SVĚTA a půjčovala jim takovou krásu, že těsně před konečnou stanicí noc zpomalila jízdu k ránu, ještě dvě hodiny to mělo trvat, než na východě tak nevídaně zrudla. Vyšla jsi právě z telefonní budky u Hvězdy a zdálo se ti, že pod tímhle se už ani nemůžeš dost rozprchnout

a pak znovu prší. Je už tma, nevím, jestli jsem se o tom zmínil, ale neděle se chýlí ke konci. Ten den má do večera otevřeno jen Supermarket, ale tam aspoň sedm minut jdete pěšky přes louku pěšinkou, která je v dešti značně rozbředlá. Zastavil jsem se ještě v hospodě, skoro jako bych chtěl počkat na ten nový déšť, a před Delvitou u metra jsem viděl sloupy polepené všemožnými plakáty, od nabídek balíků peněz za neřečeno co po lísání se duchovní útěchy, američtí křesťané a švédští buddhisté, všechno jak z jednoho ranku. Jak je to krásné. Jak ten svět, bezmeznou skromností svých částí, ještě pořád drží pohromadě. Na dynamit se tu močí ve všemožných cirkusech. Milí přátelé, nebo jak vás mám oslovovat, protože mi to moc nejde, všechna oslovení mi padají od huby jako uschlá hovna, holt smůla – tedy vy vzhledem ke mně nikde nikdo, a je vás přesila, dovolí mi vaše absolutní indiference, vaše ropotění v nečinných lebkách, abych se tu ještě nějaký čas válel na matraci, seděl na vejcích těla, které se chce znova zrodit na papíře, a přitom směl žrát aspoň tolik, aby mě ukazováček žaludku nepíchal bez ustání do mozku? Víte, to ruší. Nic neříkáte? Promiňte, já si to popletl, vy stejně o ničem nerozhodujete. Tedy pardon, nic jsem neříkal, a pro ten nedostatek v oslovení jste ostatně ani nemohli nic slyšet. Shodneme se tedy na tom, že leje jako z konve

a znova ta karta, A., s tak slovanskou tváří. Včera jsem si přivstal, abych ji překvapil NEMÁM TELEFON a aspoň hodinu na ni zahlédal, než mne odvolají povinnosti, ale ona se přede mnou jen mihla v županu a ještě neupravená, kapsy měla nacpané šampónem a pastou na zuby, kartáček v ústech, těsně před cestou do sprchy a hrozně spěchala. Měla termín v jakési agentuře pro nevím už co, od níž doufala v nějakých pár šestáků. Měla také poplašený zrak a mluvila dost rychle, ten kartáček si z úst na chvíli vyndala. Venku dál plynule padalo listí a oblaka plynula stejně jako kterýkoli jiný den v tomto ročním období, o tom jsem se mohl přesvědčit zakrátko, když jsem musel vypadnout. Hodina, kterou jsem chtěl strávit s ní, tu přede mnou ležela jako podzimní nápodoba Sahary – nikdy jsem nebyl v Mongolsku, ale vzhledem k zeměpisné poloze by snad Gobi byla lepším příměrem. Kumys jejích obyvatel se změnil v pivo v nejbližší hospodě. A to vyprázdnění vnitřností, všichni čilí a tak vřele spolu obcující obyvatelé vnitřních orgánů se vystěhovali, protože když jsem se ji poté, co si dala kartáček zase mezi zuby, pokusil obejmout, chovala se jako zvíře zahnané do kouta. Tramvaj cinkala, když se blížila k zastávce, někdo zrovna neopatrně přecházel, nastoupil jsem, a očima vylidněného města obhlédl digitální čas za osamělostí řidiče

je zvláštní, kolik je v takové tramvaji světových stran. Je jich tolik, kolik je cestujících, protože každý odpadá od ostatních do té své, rozmýšlivě se tam válí v konstelaci věcí s ucpanými ústy, která čeká na své řešení. A každý z těch nešťastníků je nucen přiřknout ho sobě. A po vystoupení z tramvaje se každým krokem po refýži z ní pryč pohybuje v jeho syntaxi, a ta se chová stejně ironicky jako oběť, jež bezmocnému katu předkládá jeden nezvratný důvod za druhým, proč ještě posečkat s popravou. Tou by však pro kata začala blaženě neurčitá chůze prázdnotou. Pro nás katy tak existuje jen nekonečné čekání na popravu našich životních okolností, a kdyby se někdo z netrpělivosti odvážil dřív, skrývá oběť v holince neomylně pracující nůž

tedy životní okolnosti, které si jako zlomyslnou masku bere čas. Už jsem tuším říkal, že on žere a já jen zacházím příborem. Tudíž on je sytý, zatímco já se scvrkávám. A trvám-li na svém nároku na pokrm, zůstávám jen jasnozřivým okem, které smí přihlížet tomu, co stěží může ovlivnit: střídavému smrákání a zase jasnění, slunce, pod ním se opalují lidé, možná že jedním z nich jsem i já, ale ve skutečnosti to nejsem já, já jsem jen to oko, které se tak vysídleně dívá. Nic nepohne jeho ohniskem, rozhodne-li se vydržet, ale z neznámého důvodu ho snad nic nemůže přimět k tomu, aby se samo pokusilo zavřít. Snad je to právě pro to vysídlení, protože chtít skutečně umírat může jen ten, jehož tělo se odvíjí v dějinách, a člověk musí mít tělo zapuštěné do prostoru, aby měl dějiny, a tak právo na radikální smrt. A to není můj případ. Hledám spojence, abych se s nimi poradil, nějaký postup přece musí existovat, nacházím je ale nenacházím, každý z nich je obestřen jazykem s kořeny v nedostupném životě, v jiném stání na mysu, a kámen mé otázky jím propadá jako vzduchem. Každá promluva zůstává někde uvnitř nedomluvená, začíná dobře, ale pak se zadrhne, zatímco slova se valí dál. Ve všech se pitvoří stále týž šeredný a škodolibý panáček. Posunkuje rukama. Co s námi bude

nic. Totéž co včera. Na lavičce na Střeleckém ostrově spal nad ránem nějaký muž v modrém spacáku, ačkoli krátce nato začalo lehounce mžít. A. si natáhla kapuci svého už zimníčku, a zatímco jsem hledal její rty, ona mi po noci ucourané v barech už začala usínat v náručí. O kus dál se konce spánku dobíraly labutě, pod listím spousty kaštanů, kolem osmé dorazili pod most mladíci se skateboardy. To rušilo. Na Národní třídě’s mi pak ústy plnými holubů vyprávěla, co ti kdo tento týden říkal, moc toho nebylo. Spát. Zkusil jsem to bez prášků, ale za tři hodiny byl znova vzhůru. Někdy ráno pak odcházím učit němčinu. Když přicházím ke stanici metra na Lužinách, je šedivá obloha kráter a Země pod ní masožravá Adéla, která právě této noci zemřela. Její obyvatelé se rozespalí a vyrušení hrnou z náhle mrtvých tkání, odemykají budovy, začínají se navzájem obsluhovat u pultů, hrnou se do betonových děr a rozevírají noviny. V nich se to hemží vzkazy mrtvol, událostmi z posledních hodin právě odumřelé rostliny, jejíž smrt bude nekonečná, jejíž smrt bude věčně trvající náměstí, rotační stroj, který bez ustání chrlí různá nastavení této smrti. Násilím nutím v ústech sliny, aby mi ze sebe nedělaly jednu velkou bublinu, sám v té díře, sám s rozevřenými novinami, kolem mě je strašně moc lidí. A muž na Střeleckém ostrově už vstal z lavičky, sbalil spacák a šel hledat místo, kde ti šťastnější dávají k veřejnému použití trochu tepla, jen velmi matně’s mě políbila než jsi nastoupila do tramvaje, prelát ještě zblblý z tak časného vstávání na vigilie pracně hledá šňůru závěsného zvonku, jeho brebentění pobíhá po stránkách novin a dělá tam pohoršeného. To se děje. Večer si stříháš nehty na nohou a máš otevřené okno, břevnovský park, rádio právě říká I JUST WANNA KNOW ABOUT YOUR DIFFERENT LIVES ON THIS HERE PEOPLE FARM já vím, ty se trochu stydíš. Ostatní na tom taky nejsou líp. Za chvíli se začnou skrývat v peřinách a každý zvlášť tlačit do komor spánku, kam někdy přijde i Harlekýn a podaruje růžemi. Mlčení. Za dveřmi se Pierot směje do dlaní. A pak, pak, pak ---

pak něco bližšího ke kartografii mého těla. Dvě věci jsou k tomu důležité: nacházím se v dýmu podzimu, a před pěti minutami mi došel všechen alkohol. Na další nejsou peníze. To všechno opravdu není nepodstatné, protože tělo je něco, co se uvnitř neustále proměňuje a přeskupuje, uvolňuje a tuhne, vytvářejí se sraženiny, ty se dočasně usazují anebo/a pak volně driftují. Přál bych si, aby se mé tělo stále rozlévalo až ke svým Ultima Thule, celé jeho dějiny, jejich základní nápěv se v něm přeléval a fosforeskoval a jemně si z dlaně do dlaně předával své barevné odstíny, od okrajů zaléván polární září. Ale něco takového je mi přáno jen ve vybraných okamžicích, kdy jsem nerušen, žádné zvuky v domě, údery kladívkem, žvanění na chodbě či na ulici, žádná tušení pohrom a soutěsek časovaných v budoucím čase, která mě uvnitř berou do kleští, přelévavému míru ve mně opatřují lysou hlavičku novorozence a cpou mi ji zespoda do krku, zatímco dole zůstává jen vysídlení s kovovým zvukem. Nebo ta náhlá odumření z toho všeho, která mě jako otrávenou řeku přelévají přes mou hlavu do ztracena. Toto všechno se děje, protože jsem povětšině obklíčen, protože nemám peníze, a protože dcera domácích právě za dveřmi vytírá chodbu a ucho kbelíku nechává každou chvíli třísknout o kbelík a i jinak se ke mně chová bezohledně, a protože mi došel ten alkohol. Prší. Šumí stromy. Chtěl bych vyhladit všechno v krajině, co není tímto. Se šroubovákem v ruce pobíhám uvnitř svého těla s ucpanýma ušima, depromovaný instalatér předem si vědomý marnosti těch oprav, a zoufale a s chvatem se snažím napravit ty největší škody. Podaří se mi však jen umrtvit se, moře mých dějin zamrzlé, po ledu se plouží hladoví Eskymáci, ani díry do ledu není možné vysekat. Když už to nevydržím a vyjdu ven, tlačí mi do hlavy nebe, ruce mi bezvládně visí kolem těla a jsou neobyčejně dlouhé, klátím se s nimi jako nějaký raný předchůdce člověka, jehož nebohou lebku jednou někde vykopou, napíšou o mně knihu, a budou si hloupě myslet, že jsem si přál, aby to pokračovalo až k nim. Jediný důvod, proč bych si chvílemi mohl něco takového i přát, je, že se pro mě včera A. snažila sestavit recepty na jednoduchá jídla, protože vůbec existuje A., protože je moudrá a dobrá, trpí, a protože do výklenků vysochaných jejím tělem mohu vstupovat jen v čase a

a co se ještě děje? Tak třeba domácí začali i přes den zavírat domovní dveře, protože chlad citelně postoupil. Příroda se podzimně začíná dovolávat kostí, sama mezi nimi bloudí jako v hadrech zabalená stařena, kdesi nablízku dým, všichni jsou oproti létu nezvykle tiší a ulicemi plynou zrychleným tempem, v očích zasmušení. Když ten druhý není doma, postávají v koutě a shlížejí se v kapesním zrcátku, v němž se provždy zobrazilo mrtvé přirození bohů TO VŠECHNO SE DÁ POMINOUT SOUSTŘEĎME SE NA TO NEJHLAVNĚJŠÍ a pak už vás jen přežehnat a nestát vám v cestě DO MLHY A DO BAŽIN dál, koukejte, postupně ubývá tvaru. Ještě pár bláznů, kteří se do plastikových polí, do pateticky prázdných velikých komnat pokoušejí vkouzlit dávky tvarovosti, nejdřív o samotě s klaunovými líčidly, pak celí v bílém vbíhají beze slova doprostřed místnosti, v níž je vás plno, vy mluvíte gumu ustavičných slov, oni ji ve své usilovné pantomimě jako by trhají , usilovné skoro nadlidsky, bez hlesu a pomalu se slzami v očích. Přirození bohů. Možná tančíme na palubách Titaniku, jen pohyb je opačný, neklesáme ke dnu, ale odpoutáváme se vzhůru, na vlastní kosmickou dráhu, kde nás v galaktickém letu zastihne zhroucení atmosféry – to jsem četl včera v novinách. Drahá A., tys mi jednou řekla, že jsi mimočlověk. Rozumím ti, a jen dodávám, že posedlostí mimolidí je VYNECHÁVÁNÍ každodennost nám bez ustání cpe něco do úst, a my mimolidé užíváme každého okamžiku, který zůstal bez dozoru, abychom mohli vyplivovat. Možná že vynechávání je dnes spásonosný výkon: loď ztuhla na obzoru, ze sebe do prostoru se vůbec nic nehýbe, ale uvnitř každé linie probíhá urputné vyjednávání mikrobů, ve vynechávkách jsou tropy, pára stoupá z pralesů, stojíme na pobřežním písku, čekáme, zda se k nám loď pohne a aspoň jednu z nadějí přiveze artikulovanou – pak může začít daleká cesta. Daleké cesty. Zatím nezačíná nic. Jen ta nekonečná polykání obzoru s uvolněním ve svalstvu, a když se vracíme mezi lidi, lze stupeň vynechání vyjádřit jen kruhy pod očima, slova pro to nejsou

AKVALAKAN BLEKTE

TUBULASAN MOI KAMPI

ANIZAN PE

MUA DAN TE

AMA MER BOLTO KAVA SON

AVIA MAR BELI

TUKUKAM

BON SAM

VAI DA MONTE NE BERI

FUCK